Glosa: Proč nerosteme? Malá Čína se vyčerpala

Zlenivěli jsme snad všichni v covidu, kdy jsme dostávali peníze za poloviční výkon?

Zlenivěly snad i firmy, kterým se nechce vymýšlet inovace a investovat do nich, pokud na ně zrovna nejsou vyhlášené dotace?

Mnozí ekonomové si teď kladou podobné otázky, když se zabývají „záhadou“, jak je možné, že česká ekonomika jako jedna z mála v Evropě neroste. Společně se Španělskem jsme jediné dvě země EU, které se nedokázaly dostat na předcovidovou úroveň.

U Španělska to lze ještě pochopit, protože má v Unii nejvyšší nezaměstnanost, skoro 13 procent. U nás má práci každý, kdo chce dělat. Firmy dokonce křičí, že nemají lidi a nabízejí tisíce volných pracovních míst.

Jak to, že když skoro všichni „makáme“ a „dřeme“, tak ekonomika stejně nevykazuje růst? Zdá se, že něco děláme špatně. Ekonomickým jazykem řečeno – spousta z nás pracuje v pozicích, které nevytvářejí přidanou hodnotu.

Vysvětlení je možná opravdu jednoduché. Definitivně se vyčerpal polistopadový model, na němž stál tuzemský růst. Model „malé Číny“ uprostřed Evropy, kde je levná pracovní síla i energie.

Tahle pozice nám dlouho – i přes občasné brblání o montovně či skladišti Evropy – vlastně vyhovovala. Nenutila nás se zlepšovat. Vždyť to bylo docela pohodlné, být subdodavatelem součástek pro západní Evropu. Postavení je to sice poněkud podřízené, ale zase je to jistota.

Jenže zaostáváme. Postavení malé Číny se definitivně zhroutilo po dvou událostech, které fatálně změnily globální ekonomiku. První byl covid, jenž přetrhal dodavatelské vazby. A pak přišla válka na Ukrajině, která násobně zdražila suroviny a energie.

Domácí ekonomika by potřebovala nakopnout. Ale už ne tím, že budeme vyrábět ještě víc aut, hnojiv nebo kovaných hřídelí. Chce to kvalitativní skok. Přijít s něčím, v čem budeme výjimeční, jako jsme v mnoha oblastech byli za první republiky. Dnes by bohatě stačila aspoň jedna.

Zamyslet by se nad tím mohla i vláda. Je to i v jejím zájmu. K ozdravení veřejných financí nevedou jen škrty, ale i vyšší daňové příjmy, které by mohly přinést ekonomický růst. Co takhle najít, podpořit nebo motivovat nějakou „rozdílovou investici“?

Už brzy bude v celé Evropě hlad po zdrojích energie – tak co třeba významně vsadit na vývoj a výrobu malých modulárních reaktorů? V zemi, v níž má jaderná energetika veřejnou podporu a která má v oboru velmi slušné know-how? Jinou příležitost ukázal nedávný čipový hladomor. Proč se nevrhnout na křemíkové destičky, které jsou dneska potřeba úplně do všeho?

Pokud nic nevymyslíme, máme ještě druhou možnost. Můžeme říkat, že to děláme naschvál, protože prosazujeme moderní levicově-ekologickou ideologii nerůstu. Že už nám prostě nezáleží na každoročním zvýšení HDP, protože to pro nás není ten základní ukazatel blahobytu.

Mohli bychom se pak tvářit, že jsme něco víc, že víme, co jiní ne. Nechceme peníze a mamon, chceme hlavně štěstí! Pak už by zbývalo jenom najít někoho, kdo nám to uvěří.