Článek
Lidé propadají pocitu bezmoci. Bezmoc vede ke špatné náladě, která prorůstá celou společností. Jak z toho ven? K překonání beznaděje možná stačí míň, než si myslíte.
Lidé mají špatnou náladu. Bojí se, že si v zimě nezatopí, protože jim Rusové vypnou plyn. S obavami sledují zdražování energií a myslí si, že na ně za chvíli nebudou mít.
Přemýšlejí, jestli v listopadu nezůstanou trčet v nevytopeném bytě kvůli covidu. A už teď mají nervy, jestli zvládnou vydělávat na čím dál dražší potraviny nebo dohlížet na děti, které kvůli pandemii nepůjdou do školy a budou další rok hloupnout u herních konzolí a nefunkční distanční výuky.
Index ekonomické nálady se propadá v celé Evropě včetně Česka. Poté, co se zvýšily úrokové sazby, normální člověk nedosáhne na hypotéku. A pokud nemá v matraci miliony, může na vlastní bydlení zapomenout. Což nezlepšuje ani fakt, že po mnoha měsících stagnace opět rostou i nájmy.
Mnoho lidí už ani nechápe, co se vlastně děje. Zatímco běžné peníze ztrácejí na ceně, spekulanti vydělávají na kryptoměnách, tedy penězích, které ve skutečnosti ani neexistují.
Přestože v průměru vyděláváme o dost méně než Němci, stále se vnitřně nedokážeme smířit s tím, že za obyčejný nákup v severočeském Frýdlantu zaplatíme víc než Němci v Žitavě.
Proti kolům osudu se cítíme bezmocní a právě bezmoc je semínkem, z nějž v našich myslích vyrostly stromy špatné nálady. Lidé nevědí, co dělat, aby se to zlepšilo. Uvědomují si, že i když budou pracovat víc, v reálných cenách nakonec vydělají míň.
Ve společnosti převažuje názor, že i kdybychom teď hned vypnuli klimatizaci, začali se sprchovat studenou a auta se spalovacími motory vyměnili za elektrické koloběžky, s globálním oteplováním nehneme ani o centimetr a v Alpách se budou dál roztékat ledovce.
Kam se člověk otočí, tam slyší o recesi, úpadku a klimatické krizi. Je to mnohem horší než v roce 1997, kdy Václav Havel řekl, že je ve společnosti blbá nálada. Tehdy mluvil o tom, jak moc hniloba prorostla do nejvyšších pater české politiky. Teď ale hniloba prorůstá do myšlení každého z nás. Máme úzkosti, těkáme, nestíháme, nechápeme. Bojíme se zítřka, a proto nežijeme dnes.
Babička mé ženy na to má dobrou větu. Říká: „Všechno nějak dopadne. A když ne dobře, tak špatně.“
Zní to jako špatný vtip, ale skrývá to v sobě obrovské moudro. Když si přiznáme, že některé věci neovlivníme, ani kdybychom se rozkrájeli, dostaneme se do velkého životního zenu. Samozřejmě že jednou zemřeme, a právě proto se musíme těšit z obyčejných věcí, které jsou tady a teď.
Jestli nás frustruje drahota, neustálá nejistota nebo stres, vzpomeňme si na Ukrajince, kterým Rusové házejí bomby na hlavu. Nebo třeba na obyvatele Mezné v Českém Švýcarsku, kterým oheň sebral střechu nad hlavou.
My všichni ostatní zdraví Češi můžeme na svět kolem nahlížet tak, jak jeden kněz poradil Anthony Hopkinsovi. Slavný herec se ho zeptal, která je nejkratší modlitba. Kněz odvětil: „Stačí říct, seru na to. Nic z toho není důležité. Důležité je užívat si života takového, jaký je. Náš dnešní život je fantastický.“
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
