Článek
Co se jeví jako zdánlivě bezvýznamný přešlap jednoho podniku, který se veřejně velmi nevybíravým způsobem přihlásil k tomu, že není přátelský k dětem, ve skutečnosti odhaluje dalekosáhlý společenský problém.
Když jsem poprvé četla arogantní příspěvek majitele pražského bistra o tom, jestli a za jakých podmínek jsou děti vítané v jeho podniku, nechával mě i přes rozjitřené emoce kolem něj zcela chladnou. Považovala jsem jej za pouhé vylití frustrace podnikatele z bezpochyby drsného světa gastronomie a současně za nepovedený marketingový tah volající o pozornost v určité komunitě lidí.
Překvapilo mě nicméně, jak rychle se debata o světlých textiliích v bistru, které nesmí ušpinit dětská ruka, posunula k hlubšímu tématu. A sice, jaký vztah k dětem má naše, v mnohém deformovaná, společnost.
Nemusím dlouze přemýšlet, abych napsala, že Češi nemají příliš vřelý vztah k cizím dětem. Pořád nechápeme, že i ti nejmenší jsou také lidi a že je nemůžeme izolovat od zbytku společnosti, jen proto, že jsou jejich projevy někdy k zlosti.
Zdá se, že se k dětem v nekomfortních situacích stavíme podobně jako ke zvířatům, která bychom nejraději viděli uvázaná na vodítku kdesi na oploceném place, aby moc nepřekážela. Mluvíme o nich jako o otravných existencích druhé kategorie, které znemožňují všem v okolí žít pohodlný život bez zájmu o ostatní.
Jako matka malého dítěte přitom vím, že často ani není příležitost druhé zatěžovat svou přítomností. Rodiče s dětmi se totiž raději preventivně odsouvají na druhou kolej z obavy, že by někomu tuhle životní nenáročnou pohodu a klídek narušili. Důkazem toho jsou třeba všelijaké detenční dětské koutky v restauracích, nezřídka oddělené tlustou stěnou pro případ, že by se dítě smálo, plakalo nebo mělo potřebu se jakkoli jinak hlasově projevovat. Nedej bože, aby mu upadlo jídlo z vidličky.
Děti ale patří do společnosti jako kdokoli jiný. Nemusí být stranou, nemusí mlčet. Nemusí ani uhýbat z cesty pokaždé, když je v cestě dospělý. Mají právo na to samé, co ostatní lidé. Stejně tak mají, pochopitelně, povinnost chovat se slušně.
Pokud tohle nepochopíme a nedokážeme se smířit s tím, že by děti mohly sedět u vedlejšího stolu v restauraci, rezignujme rovnou i na vyšší debaty. Například o vzdělávání, sociální politice nebo budoucnosti. Nemá smysl mluvit o stavbě mrakodrapu, když spíme na udusané hlíně.
A přitom by stačilo tak málo. Třeba oplatit pozdrav či úsměv a nepohoršovat se nad každým zažvatláním. Zvlášť když je v něm víc vřelosti a vyspělosti než v lecjakém dospělém blábolení.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
