Článek
„Skoro by se dalo říct, že Česko devadesátých let předběhlo Brity o čtvrt století. Už tehdy jsme dětem chtěli nabídnout svět bezproblémový a příjemnější než ve skutečnosti.“
Anglická firma Puffin Books má za sebou nepříjemný víkend. Nestává se často, aby nakladatelství zaměřené na knížky pro děti kritizovali jak politici, tak slavní spisovatelé. V tomto případě například britský premiér a Salman Rushdie. Důvodem kritiky jsou změny, které redaktoři v tichosti provedli ve slavných knížkách Roalda Dahla a minulý týden o nich napsal deník Daily Telegraph.
Z Karlíka a továrny na čokoládu tak například zmizely tlusté a ošklivé postavy. August Gdoule už není tlustý, ale „enormní“ a v Čarodějnicích jsou sice hlavní hrdinky pod parukami stále plešaté, což není moc hezké, ale přibyla věta: „Existuje spousta důvodů, proč ženy nosí paruky, a rozhodně na tom není nic špatného.“
Žijeme prostě v době, kdy dbáme na to, abychom nezranili něčí city. Třeba těch, kdo se svou nadváhou nemůžou nic dělat nebo nosí paruku kvůli chemoterapii. Je sice pravda, že děti mají často „tlustší kůži“ než my dospělí, a asi každý ví, jak dětská přímočarost umí být krutá. Ale ono i v tomhle případě jde hlavně o dospělé, protože ti knihy pro děti kupují.
Celá věc je pikantní také proto, že Roald Dahl byl sice skvělý spisovatel, a například i jeho povídky pro dospělé jsou literární skvosty, ale zároveň asi celkem odporný člověk. V soukromí i pro své blízké často nesnesitelný, také rasista a otevřený antisemita. Za to se ostatně dědicové práv už v roce 2020 čtenářům omluvili. Byť to bylo vedeno zřejmě hlavně obavami o to, aby nevyschl trvalý přísun peněz za autorská práva. Odhaduje se, že se celosvětově prodalo asi čtvrt miliardy Dahlových knih.
Stejné obavy vedly i ke zmíněným úpravám v nově vydaných dětských románech, které teď vyšly najevo. Smůla je v tom, že stále probíhají kulturní války a cenzura slavného a zároveň problematického spisovatele je dobrou záminkou pro nové bitvy. Někteří tvrdí, že kritika Puffin Books je možná až přehnaná, vždyť dětské knížky se upravovaly či modernizovaly vždy.
Máme s tím v Česku i svou vlastní zkušenost. K nejoblíbenějším dětským knížkám patří Broučci od evangelického faráře Jana Karafiáta. Byť byli hodně „pobožní“, vycházeli i za komunismu, avšak s proškrtanými zmínkami o modlení. V ruském překladu po 2. světové válce chyběla traumatizující pasáž úplně na konci, kdy hlavní postava zemře. Avšak pozor, to samé „se stalo“ i českému vydání v roce 1997.
I v něm se broučci po zimě probouzejí k životu. Můžeme spekulovat, jak moc byl pro autora závěr důležitý, a dost možná hodně. Že chtěl jeho prostřednictvím čtenáře seznámit právě se smrtí a zdánlivě bezcitným posledním odstavcem je s existencí smrti smířit.
Hodně se mluvilo i o dalších zásazích, třeba v populární Honzíkově cestě od Bohumila Říhy. Tam ve vydání v roce 1991 v nakladatelství Axióma zmizely všechny zmínky o zemědělském družstvu. „Je to družstevní kohout,“ říká dědeček Honzíkovi ve vydání z 80. let. A v roce 1991 už jen: „To není náš kohout.“ Vida, a to bylo v původní knize mnohokrát zdůrazněno, že družstevní rovná se patřící všem.
Ale úpravy se netýkaly jen socialistických reálií, a to jsme už u další knihy Bohumila Říhy, nazvané O letadélku Káněti. Z ní zmizeli nejen dělníci a družstevníci, ale také narážky na tloušťku a také všechno, co děti mohlo nějak stresovat. A to třeba i zmínky o tělesných trestech.
Kočky ve vydání Axiómy z roku 1995 myši nezakusovaly, ale „proháněly“. Děti nejsou varovány, že jim pan Hejduk dá páskem přes zadek, ale pouze že jim neutrálně „pan Hejduk dá“. V osmdesátých letech děti četly, že „paní Slámová omdlela a nemohli ji vzkřísit“, zatímco v demokratických poměrech jen „málem omdlela“. A tak dále.
Skoro by se dalo říct, že Česko devadesátých let předběhlo Brity o čtvrt století. Už tehdy jsme dětem chtěli nabídnout svět bezproblémový a příjemnější než ve skutečnosti. A protože nám nevadilo „zmizíkování“ socialistických reálií, přehlédli jsme i to, když útlocitní redaktoři vyškrtali tlouštíky.
Otázka zní, zda jsme měli být rozčílení už tehdy a zda mají být rozčílení Britové teď. Ono jde o mnohem míň principiální problém, než se zdá. Obojí se dělo a děje se souhlasem držitelů autorských práv a motivem byly a jsou peníze. Vítejte v éře uvědomělého kapitalismu.
Pointa je jiná. Zapomeňme na drobné, přehlédnutelné změny. Blížíme se do doby, kdy pro nástroje umělé inteligence nebude problém přepsat jakoukoli knížku přesně na míru konkrétního čtenáře. Chcete, aby Honzík vyrůstal v netradiční rodině, jeden z tatínků byl vegan a Honzík si kupoval nanuky za bitcoiny ve vietnamské večerce?
Zmáčkněte Enter. Dědicům Bohumila Říhy cinkne malá suma na účtu a audioverze knížky je už za moment ke stažení ve vašem mailu. Budete si přát češtinu s nějakým přízvukem?
