Glosa: Překvapivě málo nenávisti vůči ukrajinským uprchlíkům. Až na výjimku

V úterý to byly přesně tři měsíce, co se Ukrajina statečně brání agresorům z Ruska. A to znamená, že dnes jsou to přibližně tři měsíce od příjezdu prvních válečných uprchlíků na naše území.

Podle některých černých scénářů, včetně těch mých, jsme jako česká společnost měli v tuto dobu už vůči ukrajinským uprchlíkům projevovat, jemně řečeno, daleko menší přívětivost než na začátku. Byl by to vlastně přirozený proces způsobený kombinací únavy z ne úplně komfortní situace a xenofobních dezinformací šířených těmi, kteří by na celé věci chtěli sbírat laciné politické body.

Leč, zdá se, černé scénáře nenastaly.

Ne že by vlna solidarity byla stejná jako na začátku války. Méně lidí v této fázi nabízí ubytování, méně lidí chodí na dobrovolnické směny a předpokládám, že méně lidí i přispívá ve sbírkách. Pochopitelně. Ale zatím ve veřejném prostoru nepozoruju nárůst otevřeného protiukrajinského nepřátelství.

Což je super. O něco méně super to ale je, když si uvědomíte, jaké důvody to pravděpodobně má.

První je, že tady nevznikl žádný symbol pro xenofoby. Žádná medializova(tel)ná rvačka v hospodě, loupež ani krádež, za kterými by stál ukrajinsky mluvící člověk. Myslím tím takový symbol, jakým bylo v případě předchozí uprchlické krize třeba znásilnění mladé dívky několika Syřany v Německu. Jen těžko někomu ukážete, jak jsou ukrajinští uprchlíci pro naši společnost nebezpeční, když nemáte co konkrétního mu ukázat.

Za druhé, Češi pořád vidí, že válka probíhá. Dokola opakované mantry „na západě Ukrajiny válka není“ a „Ukrajinci by se měli vrátit na Ukrajinu, hned jak válka nebude“ dostávají řádně na frak pokaždé, když lidé čtou o raketách dopadajících na Lvov a další západoukrajinská města.

A pak je tu bohužel ještě jeden, ten nejsmutnější důvod. Nenávist vůči uprchlíkům v Česku samozřejmě máme, ale jak ukázala v úterním Interview ČT24 jedna z nejsměšnějších postaviček české politiky Tomio Okamura, převážně nemíří na Ukrajince, nýbrž na ukrajinské Romy. Padala slova jako „nepřizpůsobiví“, „to nejsou váleční uprchlíci“ nebo „nenechat je ani vystoupit z vlaku“.

Romové tak fungují jako jakýsi pomyslný štít (nebo, chcete-li, obětní beránek) „bílých Ukrajinců“, protože veškerou nenávist schytají jako skupina právě oni a na bílé Ukrajince jí zatím tolik nedopadá. „Zatím“ je klíčové slovo – před komunálními volbami kandidáti SPD a dalších podobných stran nejspíš zjistí, že těch pár stovek Romů ve většině obcí nikoho nezajímá.

Zkrátka, Okamura v úterý opět ukázal, že se výpadů proti běžencům pořád ani trochu nebojí, takže nás čeká horký předvolební podzim. A naděje, že se uprchlíci budou moci vrátit v poklidu domů, jak by si jich to velká část přála, je bohužel stále jen velmi malá.