Článek
Že člověk nespáchal přestupek, ještě neznamená, že ho za něj nepotrestá nějaký algoritmus. Spějeme snad do digitální totality?
Když se řekne „digitální totalita“ nebo „Velký bratr“, každý si může představit něco trochu jiného. Někoho děsí míra dat, která se o nás sbírají, a podle toho, kam na internetu strčíme nos, nám pak nějaký algoritmus podsune reklamu na sociálních sítích. Algoritmy posuzují i příspěvky, které na sítě dáváme. Když se třeba na nějaké fotografii objeví choulostivá část lidského těla, systém příspěvek automaticky maže nebo zablokuje.
Dosud nám počítačové algoritmy říkaly, co smíme nebo nesmíme dělat na jejich vlastním hřišti, tedy ve virtuálním světě tvořeném jedničkami a nulami. Věci se ale mění a nástroje umělé inteligence vystrkují tykadla i na tuto planetu, kterou s větší či menší jistotou považujeme za skutečnou. Uvedu příklad, který se mi stal.
Včera mi přišla obálka. Úřední dopis mě informoval, že jsem se dopustil dopravního přestupku, protože jsem parkoval u přechodu pro chodce.
Problém je, že v oné ulici přechod pro chodce není.
Většinu čtenářů teď určitě napadne, že se mýlím. Že jsem se špatně podíval. Nebo že si prostor pro názory a glosy pletu se stodolou pro mlácení prázdné slámy.
Kritické myšlení je namístě. Skutek zaznamenal vůz s automatickými kamerami, zaevidoval jej v digitální databázi a vyhodnotil jako přestupek. Co jednou stojí v úředním registru, považuje se za skutečné a pravdivé.
Místo činu by bylo možné ohledat osobně a přesvědčit se vlastními smysly, ale ty jsou subjektivní, zaujaté a ve srovnání se schopnostmi moderních technologií zoufale nepřesné.
Zatímco člověk zmítaný emocemi má sklony chybovat, stroj jen chladnokrevně kalkuluje. Nemá přece důvod se mýlit. V dané ulici převedené do digitálního matrixu možná opravdu leží přechod, v jehož blízkosti se nesmí parkovat. Co já vím?
Připomíná mi to situaci, kdy jeden můj kolega novinář až na olympiádě v Tokiu zjistil, že mu úředník do akreditačního systému zanesl nesprávné rodné číslo. Před každým vstupem na sportoviště se tak musel hlásit tímto nesprávným údajem, který ho dělal o šest let mladším.
Kdyby býval podváděl a u vstupu uvedl své pravé rodné číslo, systém by ho zastavil. A kdyby se rozhodl systém konfrontovat svou pravou totožností, riskoval by ztrátu akreditace a možná i vyhoštění. Proto po zbytek her uváděl smyšlený, ale z hlediska databáze jediný správný věk. A všechno bylo v pohodě.
Představme si situaci, kdyby byl kolega v systému veden pod jiným pohlavím. Pomohlo by mu, kdyby na místě přesvědčil ostrahu nezpochybnitelným důkazem o opaku? Nebo by tím pouze potvrdil, že není tím, kým podle systému je?
Německý novinář Egon Erwin Kisch kdysi napsal: cožpak vše skutečné musí být i pravdivé? Zdá se, že spějeme do světa mnoha virtuálních přechodů, kde pravdivé již nemusí být skutečné.
