Glosa: Nezapomínejme – se Zemanem jsme měli velké štěstí

Některé obrazy z nedávné politiky vypadají dnes skoro neuvěřitelně. Ale bylo to opravdu o fous.

Z hlubin sociálních sítí na mě v rámci akce „na co jste chtěli už dávno zapomenout, ale my vám to nedovolíme“ vypadla jedna pozoruhodná fotografie.

Vznikla před čtyřmi lety, 21. dubna 2018 a najdeme na ní prezidenta republiky Miloše Zemana během projevu na 10. sjezdu KSČM v Nymburce. Jeho řeči, kterou mimochodem zahájil pozdravem „vážené soudružky a soudruzi, milý Vojto“, s úsměvem naslouchá předseda KSČM Vojta Filip. Konec popisu jedné fotografie.

Pro kontext je možná užitečné říci si, v jakých dobových kulisách se tahle scéna odehrála. Zemi vládl premiér Andrej Babiš se svou první jednobarevnou menšinovou vládou v demisi. Už se ale skládal kabinet číslo dvě: Babišovu sestavu doplnili sociální demokraté pod vedením nového předsedy Jana Hamáčka a prezidentova návštěva komunistického sjezdu, mimochodem první taková událost od roku 1986, byla součástí splátek komunistům za podporu této vlády. Sice jí dál formálně šéfoval Andrej Babiš, ve skutečnosti to ale byla Zemanova sestava.

Tehdy, na jaře roku 2018, měl prezident ještě napilno. Velkou dávku energie – své i svých nejbližších spolupracovníků – věnoval například úsilí zajistit, aby v Česku zatčený ruský hacker Nikulin odcestoval do Moskvy, a nikoli do Spojených států, které si ho rovněž přály vydat.

Ve svém prvním úkolu prezident neuspěl, ministr spravedlnosti Pelikán s Babišovou podporou rozhodl o Nikulinově vydání do USA. A tak se Zeman snažil o nápravu alespoň v tom druhém, se stejně globálním přesahem. Když britské bezpečnostní složky oznámily, že se dvojce ruských teroristů v Putinových službách pod jmény Myškin a Čepiga pokusila zabít na britské půdě dvojitého agenta Skripala, reagovala Moskva tvrzením, že se jed novičok, který při tom Rusové použili, vyráběl v Česku. Nebyla to pravda. Ale tentokrát český prezident zadání z Moskvy splnil, o české výrobě novičoku pohovořil a jeho slova s nadšením opakovala ruská státní média.

Dnes vypadají tyhle obrazy skoro neuvěřitelně. Vojtěch Filip s celou svou stranou odešel do historie stejně jako Jan Hamáček. Prezident se už několik let skrývá v bunkru na zámku v Lánech, odkud si už dovolil i odsoudit Putinův útok na Ukrajinu. (Od té doby se už zase skrývá.)

Co tím vším má být řečeno: tahle země měla v jistém ohledu pozoruhodné štěstí, aniž by si to ovšem většina jejího obyvatelstva přála. Kombinace milionu propadlých hlasů ve volbách, mezinárodní operace bezpečnostních služeb v kauze Vrbětice a stávky Zemanových jater, která toho sice zažila hodně, ale tohle bylo i na ně trochu moc, to vše se postaralo o současné rozložení moci. Rozložení, které ze Zemanovy návštěvy na sjezdu komunistů dělá naštěstí už jen děsivou vzpomínku. Bylo to ale skutečně jen o fous, na což by bylo fajn nezapomínat.

Stejně jako na to, jak se ještě před pouhým rokem, v dubnu 2021, český prezident naposledy otevřeně přiklonil na stranu Moskvy. Tehdy věnoval nedělní odpoledne na televizi Prima vysvětlování vrbětické kauzy přesně ve stylu ruské dezinformační mašinérie: Kdo ví, jak to tehdy vlastně bylo. Ještě jednou: nikdy na to nezapomeneme. A snad si o tom ještě povyprávíme a dozvíme se, co všechno tím český prezident vlastně splácel.

Autor této poznámky necítí vůči současné vládě nijak přehnané sympatie, stejně jako je za posledních třicet let necítil k žádnému jinému kabinetu: není to součástí jeho práce.

Nicméně i profesně skeptický pohled dokáže připustit, jaké má Česko štěstí, že touhle šílenou dobou prochází právě v téhle mocenské konstelaci, v níž je ruský vliv v Česku – i v porovnání se situací před pouhým rokem – snížen na minimum.

Ovšem taky je pravda, že štěstí se nikdy příliš dlouho nezdrží. A rozhodně bychom si neměli myslet, že se na něj můžeme ještě někdy v nejbližší době spoléhat.