Glosa: Neunavujme se pomlázkou. Máme větší problém

Jestliže každý rok zvládáme diskutovat o tom, jestli je, nebo není normální šlehat ženy pomlázkou, mohli bychom konečně vést i debatu o několik řádů složitější. Třeba o přetrvávajícím tématu, jakým je sexuální a domácí násilí.

Jako holka z paneláku jsem naštěstí nikdy nepoznala, jak suroví dokážou koledníci být. Či spíše, jak dokážou bít. I přesto, že nemám z Velikonoc traumatické zážitky jako některé jiné ženy, rozhodně nehodlám zavírat oči před tyrany, kteří zuřivě mlátí blízké i cizí lidi pod rouškou svátečního veselí.

Muži, kteří tohle dělají a omlouvají své chování tradicemi, mají problém. Velký problém. Ten se ale pochopitelně nemusí odhalit jen jednou za rok. Kdo chce ženu bít či jí jakkoli jinak ubližovat, nečeká nutně na Velikonoce. Dva metry dlouhý spletenec z proutí nebo kovových drátů si může vyrobit kdykoli.

Klidně se dál bavme o vhodnosti nebo nevhodnosti velikonočního šupání žen. Ale netvařme se, že problém stojí a padá na jednom dni v roce nebo že jde o kdovíjak složitou otázku. Nepředstírejme, že jde o rádoby sofistikovanou debatu o tradicích, když s nimi nemá mnoho společného. 

Hodilo by se, aby společnost přestala kroužit kolem banálních a veskrze jednoduše řešitelných problémů a odvážila se do hlubších zkalených vod. Třeba i proto, že podle statistik přibližně každá třetí žena zažije domácí násilí. Každá druhá dospělá Češka zažila sexuální obtěžování a každá desátá žena byla znásilněna. Počet případů nahlášených policii je minimální.

Česko se ovšem i přes děsivé údaje v porovnání se zbytkem Evropy raději dál drží stranou a k otázce přijetí systémových změn se vyjadřuje velmi vlažně. Výsledkem toho je, že Česká republika ani po sedmi letech od podpisu Istanbulské úmluvy v otázce sexuálního a domácího násilí na ženách zatím nic nezměnila.

Zřejmě se zalekla toho, že někteří mylně za úmluvou vidí čertovské spiknutí. A ono přitom nejde o žádnou otočku do protisměru. Istanbulská úmluva by pouze stát zavazovala k uzákonění opatření proti násilným činům, k jejich prevenci nebo třeba k vyčlenění peněz na pomoc obětem i na práci s pachateli.

Do června tohoto roku by se měla ratifikace úmluvy projednávat znovu. Kdo čeká happy end, měl by raději svoje nadšení držet na uzdě. Některé resorty totiž už teď volají po odložení.

Že by zase nic? A jak dlouhou pomlázku si příští rok upleteme?