Glosa: Nestřílejte na korporace, milí levičáci!

Překvapuje mě, že právě mladí sympatizanti moderní levice v korporacích vidí symbol nepřítele. Míří na falešný terč.

Jedna z velkých radostí, které nám polarizovaný svět a sociální média vzaly, je radost z nesouhlasu s cizím názorem. Protože nesouhlasit se stalo příliš osobním, zdánlivě zásadním a až hysterickým. Když má dnes někdo odlišný názor, jsme si jisti, že je buď hloupý, zlý, anebo zaplacený.

O to mi působí větší potěšení, když se příležitost radostně nesouhlasit naskytne. Když jde o názor, který evidentně má někdo, kdo je chytrý a vzdělaný, myslí to dobře a určitě není podplacený. Jako například student Alexandr Romancov. Napsal na Twitteru: „Milí rodičové a prarodičové. Chápu, že je pro vás těžké pochopit, že kritizujeme styl života, který jste v 89. vybojovali, ale pravdou je, že my nepotřebujeme mít stovky hadrů, aut a obecně příliš konzumu všude. Nám ke spokojenosti stačí žít zodpovědně na obyvatelné planetě.“

Získal mnoho lajků, nejvíc asi od svých vrstevníků, a v komentářích se objevuje řada vyjádření nesouhlasu, opět předpokládám, že hlavně od rodičů a prarodičů, které ostatně sám oslovil. Dovolím si zařadit sám sebe do generace rodičů. A s názorem v citovaném tweetu nesouhlasím, ale zároveň ho plně respektuju.

Mám k němu jednu věcnou poznámku, když už je teď zase doba, kdy si připomínáme 17. listopad 1989. Ta zní: my jsme v roce 89 opravdu nic nevybojovali. Nikdo nepadl (tedy kromě vymyšlené smrti studenta Šmída na demonstraci na Národní třídě) a po listopadu demonstrace byly už spíš takové politické zábavné show. Dokonce i s Karlem Gottem.

Nikoli, nic jsme nevybojovali, k tomu, že padla komunistická část světa zrovna na přelomu 80. a 90. let minulého století, přispěly historické okolnosti, tehdejší světoví politici a možná i náhoda. Ale nakonec by se to stalo tak jako tak, protože tím hlavním důvodem bylo, že přestal fungovat systém, na kterém byla tato část světa založená. Prostě se zhroutil a vyčerpal. To je celý náš „boj“.

A beru za celkem logické, že po dvou generacích se objeví chuť zkoušet najít nějaký „spravedlivější systém“, a myslím to zcela neironicky. Hodně štěstí s „krocením tržní ekonomiky“, jen doufám, že to skončí jako obvykle spíše rozpačitě a nevinně (viz různé hledání utopií dřív v historii), a ne katastrofou, která zničila životy zase mým rodičům a prarodičům.

Pročítal jsem si pod tweetem diskusi, a i ta mi přišla noblesní a zajímavá. Což potvrdilo moji radost z původního tweetu. V tom vidím i důkaz toho, že když se debata začne neosobně a dobře, nemusí to skončit běžným twitterovým shitstormem (dovolím si nepřekládat) a vzájemným blokováním účtů.

Mám ještě jednu, spíše drobnou připomínku. Alexandr Romancov v diskusním vlákně píše: „Pokud si korporace vesele mohou ničit životní prostředí a ze strany státu nepřichází restrikce, tak je něco špatně.“

Chci připomenout, že slovo „korporace“ získalo neslušný podtón i pro mou generaci „devadesátkových pamětníků“. A to už v devadesátkách. „Korporát“ nebo „korporace“ se staly synonymy pro odlidštěný systém, kam lidé chodili pro plat, stravenky či kvůli placení hypotéky (další oblíbené klišé, avšak pravdivé), a trávili tam čas sezením na nesmyslných poradách a posíláním hromadných e-mailů.

Zkrátka, korporace nebyly a nejsou ničím, na co bychom byli pyšní. Ale překvapuje mě, že to jsou právě mladí sympatizanti moderní levice, kteří v korporacích vidí symbol nepřítele. Protože korporace jsou dnes pravděpodobně víc „woke“, tedy odpovídající přísným nárokům levice, než většina lidí, která lajkovala výše zmíněný tweet.

Takzvaná udržitelnost není jen slovem do firemních materiálů. Stejně tak diverzita. Obojí má praktický a konkrétní dopad na chod těchto korporací, a pak i na jednotlivé zaměstnance. Na to, jak se najímají lidé, obsazují se exekutivní funkce nebo třeba i na to, jak je to se pracovními cestami, případně se služebními auty. To vše dnes diktují pravidla udržitelnosti.

A když to na podzim vypadalo, že Česko čekají velké potíže s energiemi (a možná stále čekají), byly to právě korporace, a nikoli státní nebo veřejné instituce, které se tím jako první zabývaly a začaly dělat konkrétní kroky, týkající se například vytápění, osvětlení či celkově organizace práce. Jistě, motivem byla úspora nákladů, ale zároveň i to, čemu nepopulárně říkáme společenská odpovědnost.

Proč o tom mluvím/píšu? Ne proto, abych byl advokátem korporací, ostatně jsem zaměstnancem „opravdové“ korporace nikdy nebyl a ani to neplánuju. Ale pouze připomínám mladým levicovým opravářům kapitalismu, že dnešní korporace – pro nás rodiče a prarodiče stejně iritující jako dřív – jsou falešný terč. Nestřílejte na spojence! Že korporace vybudují ono pověstné „něco mezi“ kapitalismem a komunismem, osobně pochybuju.

Ale každopádně z toho bude krásná powerpointová prezentace.