Glosa: Neschopnost škol „polknout“ zájemce je bouračkou celého státu

Školství vězí v nefunkčním byrokratickém systému. Zákony, vyhlášky i další nařízení spoluvytvářejí nepružný a změnám vzdorující systém. I kvůli tomu jsou na tom české děti v mezinárodním srovnání znalostí hůř než před 30 lety.

Je to selhání politiků, slyším a čtu v posledních týdnech od lidí, kterých se dotkly potíže dětí dostat se na střední školu aspoň přibližně podle svého výběru.

Mají pravdu. Ale neschopnost středních škol pojmout všechny zájemce je ošklivou „bouračkou“ celého státu. A to nejen pro ty, kterých se to týká osobně, lépe řečeno jejich dětí. Je to nepříjemnost pro celou společnost.

Stále se oháníme tím, že bychom měli mít vzdělanostní ekonomiku a že naším hlavním přírodním bohatstvím jsou chytří lidé. Ve skutečnosti jsou na tom české děti v mezinárodních srovnávacích testech znalostí hůř než před 30 lety. Lepší situace není ani s vysokými školami. Nemáme žádnou opravdu prestižní.

No a letos ani nejsme schopni umístit na střední školy žáky ze silného ročníku, a to, že je silný a že lze čekat problémy, bylo z logiky věci známo dlouho dopředu. Měli to být politici, kteří s tím měli počítat. Z toho taky plyne, že bezprostředními viníky nejsou politici současní, možná dokonce ani ti předešlí.

I proto jsem napsal, že je to „bouračka“ státu. Nikoli konkrétních politiků nebo jedné garnitury. Dalšími viníky jsou úředníci, kteří o tom problému museli vědět a měli ho řešit, případě k řešení vést politiky. Na svých židlích sedí bez ohledu na volby. Ale známé české heslo státní správy, že každá aktivita bude po zásluze potrestána, a tak ji nikdo pro jistotu neprojevuje.

Ale ani s úředníky to nekončí. Protože školství stejně jako mnoho jiných základních funkcí státu vězí v nefunkčním byrokratickém systému. České zákony, vyhlášky i další nařízení spoluvytvářejí nepružný a jakýmkoli změnám vzdorující systém.

Týká se to i škol soukromých, které by v téhle situaci mohly pomoct. Ale kvůli legislativě a bezradnosti úřednického aparátu nemůžou, což na twitteru často popisuje Ondřej Kania, mladý podnikatel v téhle branži.

Jenže politici, úředníci, jejich aparát ani legislativa nevisí ve vzduchoprázdnu. Jsou odrazem naší společenské lhostejnosti a apatie. Politika nás zajímá do té míry, že nadáváme na Babiše nebo Fialu, a případně jdeme zamávat prapory na Letnou nebo na Václavské náměstí.

„Detaily“ jako školství začnou zajímat lidi až v momentě, když se dotknou jejich dětí. A pak najednou, pozdě a zklamaně, zjistí, že to je všechno, jen ne „detail“.

Povídal jsem si v podcastu minulý týden s Michalem Bláhou, někdejším úspěšným podnikatelem a dnes hlavně provozovatelem Hlídače státu, který se před lety odstěhoval z Prahy do malého města ve středních Čechách.

Společně s pár dalšími rodiči zjistili, že tamní školka a škola za pár let nebudou stačit silnějším ročníkům. Tehdejšího starostu to nezajímalo. Začali proto tlačit na změny. Trvalo to dlouho a nebylo to jednoduché. Ale povedlo se. Jak Michal Bláha říká, od té doby se kapacita školy zvýšila už třikrát.

Píšu to jako příklad toho, co se zdá být běžné a normální, ale zjevně není.

Slyšíme dnes velké rozčilení a zklamání rodičů, jejichž děti mají potíže se dostat na střední. Jsou často z Prahy, ze střední třídy, úspěšní a ambiciózní. Prostě ten druh lidí, který problémy umí řešit. Což skýtá naději, že si zase poradí a s jejich dětmi to dobře dopadne. Jen to nemuselo být takové drama, kdyby spoluodpovědnost za špatně fungující stát převzali dřív.

V devadesátých letech se něčemu takovému říkalo „občanská společnost“, a část z nás se tomu posmívala. Ve skutečnosti to nemá ideologický obsah. Není za tím nic jiného než ochota opravit sem tam i ve veřejném prostoru to, co zjevně nefunguje.