Glosa: Největší nerovností trpí Česko. Marx by to neřekl lépe

Také do Česka dorazilo strašidlo, jen to není strašidlo komunismu, ale neomarxismu.

První signály se ozývají z výzkumných ústavů a univerzit, které publikují zprávy, jaká je v Česku majetková nerovnost. V médiích se objevily informace o tom, že dvacet procent lidí vlastní v tuzemsku 80 procent všeho majetku, přitom více než třetinou majetku disponuje pouhé jedno procento soukromníků. Taková nerovnost prý nemá obdoby.

Přitom není na první pohled jasné, jaký účel mají tato čísla, o nichž si nikdo nemůže vážně myslet, že přesně vystihují situaci. Už jenom z toho důvodu, že podle jiného kritéria, tedy rozdělení příjmů, patří Česko ke třem nejrovnostářštějším zemím Evropy.

Právě ve zprávách o rozdělení majetku se demonstruje novodobá ideologie neomarxismu či salónního socialismu, jejímž prorokem se stal francouzský ekonom Thomas Piketty, který jako první popsal majetkovou nerovnost podle kritéria, kolik majetku drží procento nejbohatších.

Stejně jako v případě tradičního Marxova učení se i „teorie jednoho procenta“ využívá jako politický nástroj. Praktický efekt je nasnadě. V každé vyspělé společnosti existuje zhruba jedno procento příslušníků vyšších vrstev, tedy vysokých státních úředníků, manažerů velkých firem, podnikatelů zaměstnávajících alespoň padesát lidí. Na rozdíl od ostatních se nemusí dnes ani v budoucnu obávat nedostatku, své rodině kdykoli zaplatí veškeré služby včetně elitních škol a zdravotnictví.

Školství, zdravotnictví i zajištění na stáří jsou ovšem tak drahé služby, že je nezaplatí ani vyšší střední třída, tedy vrstva inženýrů, lékařů a části učitelů tvořící v evropských zemích 10–20 procent populace. Pro ně je nutností ovládnout státní instituce a přerozdělením si zajistit potřebný servis, na který by jinak mělo dost peněz jen procento nejbohatších. Ideologie jednoho procenta požadující omezit majetkové rozdíly proto slouží k neutralizaci konkurence. Především těch nejbohatších, kteří jen málokdy žádají vyvlastnění svých majetků. Pokud se navíc vyšší střední třída sešikuje v podobě bojovníků za rovnost, může příslibem sociálních výhod získat na svou stranu nižší střední třídu, a dokonce část obyčejných zaměstnanců z nejpočetnější nižší vrstvy.

Společné tažení neomarxistů a „druhých nejbohatších“ získalo ohlas na západních univerzitách i řadu politických úspěchů, efekt může mít i pozdní import do Česka. Přesto nemusí přinést trvalou stabilitu. Jak upozorňuje francouzský sociolog Emmanuel Todd, pro většinu příslušníků nižších vrstev ztrácí myšlenka sociálního státu ovládaného vyššími vrstvami na přitažlivosti, když si uvědomí, že k jeho výhodám nemají vinou nedostatku sociálního kapitálu úplně snadný přístup. Přitom ho musí také oni dotovat prostřednictvím značně vysokých daní.

Z pohledu těch, kdo nemají na nájem nebo na topení, je pak jedno, jestli jim před volbami slíbí modré z nebe univerzitní profesor, anebo populistický miliardář typu Trumpa či Babiše.