Glosa: Nejhůř placení vysokoškoláci dostanou víc. Ale pořád bizarně málo

Ministryně pro vědu a výzkum Helena Langšádlová řekla, že by mělo být vládním cílem zvýšit doktorandské stipendium na 1,2násobek minimální mzdy. Je to jeden krok správným směrem, jenže se tímhle krokem snažíme ujít půlmaraton.

Představte si následující situaci: je vám 25 let a právě jste úspěšně absolvovali svůj obor. Protože je to relativně prestižní obor, zvažujete několik možností dalšího postupu. Třeba nastoupit na full-time do firmy a jako junior brát nějakých 35 tisíc čistého s perspektivou růstu, kdy za deset let budete brát tak dvojnásobek.

Nebo, říkáte si, mě baví věda, výzkum a učení, tak se přihlásím na doktorát a budu bádat. Za to mi stát dá… 11 250 korun.

Co byste si vybrali vy? Ano, já taky.

Možná si říkáte: oni si studují to, co chtějí, a ještě za to dostávají aspoň nějak zaplaceno; co by za to jiní studenti dali. Jenže doktorand už není student, jako spíš plnohodnotný zaměstnanec, podílí se na výzkumných projektech a tím – třebaže v základním výzkumu nepřímo – vytváří část našeho HDP. Nemluvě o tom, že brát v Praze ve 30 letech méně než 20 tisíc, to nejen že není dost na založení rodiny, ale pomalu ani na skromný život v garsonce o rohlících a taveňáku.

V praxi to znamená, že má velká část doktorandů stipendium jako vedlejšák, takže se výzkumu věnují jen tak bokem. A asi nemusím říkat, proč je to špatně.

Takže když to všechno sečtete, nemůžete se divit, že nějakých 60 procent Ph.D. studentů své studium nikdy nedokončí. Pokud bereme doktorské studium jako přípravu špičkových vědců, kteří budou státu v budoucnu generovat zisk, vyléváme nevyhovujícími podmínkami pro doktorandy zbytečně do kanálu přes miliardu ročně.

A tady se vracíme k myšlence paní ministryně. Její pointa spočívá v tom, že snížíme počet doktorandů, o každého se budeme starat lépe, dáme mu víc peněz, a on se tak s větší pravděpodobností stane tím opravdovým plnohodnotným vědcem. Tedy bude brát dejme tomu nějakých 26 tisíc čistého měsíčně, pokud dostane i nějaký částečný pracovní úvazek na univerzitě navíc. Není to skvělé, ale rozhodně je to lepší.

Ale samozřejmě to má jeden háček. Zvýšení doktorandských stipendií totiž povede k legračnímu paradoxu: pět let si za jakž takž snesitelné peníze studujete doktorát, pak ho konečně získáte – a váš plat skočí (zvlášť pokud jste z humanitního nebo společenskovědního oboru) rapidně dolů, protože jste přišli o ono zvýšené stipendium. To je ale perspektiva růstu, co?

Průměrný vysokoškolský učitel si už loni vydělal méně než jeho kolega ze střední školy. Prostě jen proto, že ten velký společenský tlak posledních let na zvyšování platů učitelů jaksi zapomněl zahrnout i zaměstnance univerzit.

Zkrátka, myšlenka ministryně Langšádlové je dobrý krok. Ale abychom mohli mluvit o dobrém komplexním řešení, musí být takových kroků rozhodně víc.

Oprava: V úvodu textu jsme opravili slova „1,2násobek průměrné mzdy“ na „1,2násobek minimální mzdy“.