Glosa: Nebojte se penze. Budete dál pracovat

Pokud nás nenahradí roboti a umělá inteligence, tak důchod bude krásný.

Jsem ročník 1975, výsledek neopakovatelné populační exploze z éry komunistické normalizace. Naši rodiče tehdy byli k plození povzbuzeni novomanželskými půjčkami na bydlení a zvýšenými přídavky na děti.

Někdy se nám říká „Husákovy děti“, což upřímně nesnáším. Když už, pak bych raději používal západní termín generace X. Jsme prostě děti boomerů, silných poválečných ročníků. A teď pochopitelně s určitou nervozitou sledujeme emotivní debatu kolem důchodů našich rodičů a reformy celého systému.

Hezkou penzi jim samozřejmě přejeme, ale klademe si otázku, jestli páté zvýšení během dvou let už přece jen není příliš. Stydíme se to vyslovit nahlas, abychom nebyli za sobce. Přijde nám, že státu odvádíme docela dost peněz, ale stejně to nestačí a na důchody si už dnes vláda musí půjčovat. Zbyde taky něco na nás, nebo jen dluhy, až za dvacet let půjdeme do penze my?

Snažíme se na tom najít pozitiva, až se nás každý rok nahrne 200 tisíc do důchodu s nataženou rukou ke státu. Pravda, na silnou konkurenci jsme zvyklí už od mateřské školky, všude nás bylo hodně, dvakrát tolik co obvykle. U všech přijímaček, v tanečních, do třídy jsme se nemohli všichni ani vejít.

Samozřejmě každá generace zažívá pocit, že právě ona to má nejtěžší. Ve středním věku je to umocněno tím, že jste zrovna v takzvaném sendvičovém věku, takže si připadáte strašně důležití. Jak to máte náročné, když péči o děti musíte skloubit s péčí o seniory, do toho splácet vlastní hypotéku a ještě řešit zaměstnání. Stojí za to připomenout, že to není nic výjimečného, tohle je povinností každé střední generace.

Možná nemá cenu naříkat a obávat se budoucnosti, i když každý člověk se přirozeně bojí staří. Co takhle obavy vyřešit tím, že si prodloužíme mládí? Pardon, produktivní věk. Vždyť my, děti 70. let, budeme určitě nejžádanějšími důchodci. Firmy se o nás budou rvát, protože jim naráz bude chybět opravdu hodně lidí.

Takže klid, pojďme si to tahle malovat. V ideálním případě budeme dva tři dny v týdnu ještě pracovat a zbylé dny budeme spořádaně dělat penzisty. Vlastně si tak na svůj důchod budeme sami vydělávat. Ale proč ne, aspoň člověk neztratí sociální kontakt a nepropadne skepsi, že už je zbytečný a jen na obtíž. Výhodné je to i pro stát - vybere víc na daních z částečných úvazků a zároveň ušetří na výdajích na zkrácené penze.

Světlá budoucnost má jen dvě podmínky: musíme se toho ve zdraví dožít a zároveň doufat, že nás do té doby nenahradí roboti nebo umělá inteligence.