Glosa: Může kapitalismus za zpackané životy? Jen když nemáte štěstí

Neuráží mě, když na výročí 17. listopadu chodí plus minus dvacetiletí lidé s transparenty požadujícími demontáž kapitalismu. Nesouhlasím s nimi, ale má láska ke kapitalismu mě učí, že dobrým věcem prospívá konkurence.

Jsem z generace, která se dojímá výročím 17. listopadu 1989. Vlastně je to jediné výročí, jímž se dojímám. Snažím se tomu bránit, ale nakonec se vždycky dojmu. I letos. Ale ne zas tak, abych si - stejně jako každý rok, a každý rok o trochu víc - zároveň neuvědomil, že jsme taky generací, která v porovnání s těmi ostatními minimálně za posledních mnoho desítek let měla největší štěstí.

Větší než generace našich prarodičů a rodičů, kteří podobně jako my vyrostli ve světě, který byl černobílý a kdy bylo jasné, kde je dobro a kde zlo, ale když jim bylo kolem dvaceti, tak zlo zvítězilo. Když nám bylo kolem dvaceti, vyhrálo dobro. A otevřel se nám svět se svými možnostmi i příležitostmi, a když jsme do něj přivedli své děti, snažili jsme se, aby byl taky dle našeho názoru lepší. Avšak už nebyl černobílý, a to je důvod, proč to má generace našich dětí asi obtížnější než my.

I proto mě nijak neuráží, když na naše výročí chodí dnešní plus minus dvacetiletí s transparenty požadujícími demontáž kapitalismu. A když říkám, že mě to neuráží, tak to neznamená, že s tím souhlasím. Jsem celoživotní liberál, který sice obdivoval Ronalda Reagana a miluje kapitalismus, ale taky svobodu, jejíž součástí je mít názor na cokoli. Třeba hloupý, ostatně pro liberály bylo svým způsobem vždycky trochu vzrušující respektovat názory, které považovali za hloupé nebo nebezpečné.

Má láska ke kapitalismu mě zároveň učí, že dobrým věcem prospívá konkurence. Dnešní dvacetiletí se chtějí vyhranit a odlišit. Nemají k dispozici černobílý svět, a logicky tak část z nich bude kritizovat kapitalismus, což ovšem znamená, že z druhého rukávu vytáhnou socialismus nebo komunismus, tedy koncepty, o nichž jsme doufali, že do našeho světa už nebudou patřit.

Ale jsou tu zpátky mezi námi. Ani to mě neuráží. Ba naopak. Myslím si, že naše víra v kapitalismus potřebuje kvalitního soupeře. Ve vlastních řadách takové však nenajdeme. Jen upocené populisty a demagogy, kteří ve válce s kapitalismem vidí svou cestu ke zviditelnění či způsob obživy. Dvacetiletí s transparenty jsou oproti nim nepoměrně vzdělanější a autentičtější.

Slyším od svých vrstevníků: tihle mladí s jejich dobrou angličtinou a kvalitním vzděláním jsou produkty kapitalismu, který jsme my vybudovali a oni kritizují. Možná ano. Ale i kdyby to byla pravda, buďme za to vděční. Narodili se a vyrostli ve svobodné společnosti. Možná mají lepší instinkty než my. Ano, teď je jim dvacet a chtějí i potřebují se vyhranit.

Naše generace dělá často ještě jednu chybu. Stejnou, které se shodou okolností dopouštějí úspěšní lidé, třeba i miliardáři. Jsou přesvědčení, že svého postavení dosáhli pracovitostí, vytrvalostí, intelektem a dalšími svými schopnostmi. Nepochybně ano. Ale tím hlavním důvodem jejich úspěchu je skoro vždy to, že jednoduše měli štěstí.

Naše generace měla štěstí. Prožila tři desetiletí ve znamení růstu a změn k lepšímu. Jak zmapoval Hans Rosling ve Faktomluvě, nikdy dřív v historii se globálně svět nezměnil tak rychle a výrazně k lepšímu jako po roce 1990. Může to svádět k tomu, že generaci svých dětí budeme přehlíživě nabádat, ať přestane fňukat a začne makat jako my. Jen ať se podívá, jak svět hezky šlapal.

Jenže ona to byla naše zásluha jen velmi okrajově. A když teď svět moc dobře nefunguje, tak se chvíli dojímáme svou velkou minulostí a chvíli děsíme nejisté budoucnosti, ve které se kritizuje kapitalismus a koketuje s komunismem. Nemyslím, že se historie opakuje. Ona spíš přešlapuje a pak se vždy pohne někam dopředu. Nevíme kam. Ale víme, že budeme potřebovat štěstí.