Článek
Posuzujeme lidi podle toho, co plánují a slibují, nebo jakým praporem zrovna mávají. Ale mělo by to být naopak.
Miluju příběh o tom, jak byla vynalezena mikrovlnná trouba. Ve stručnosti: výzkumník Percy Spencer pracoval ve společnosti Raytheon, která vyvíjela technologie pro radary používané ve druhé světové válce. Osobně udělal řadu zlepšení, za která byl také oceněn. Ale svůj největší či možná nejslavnější objev udělal ve čtyřicátých letech minulého století náhodou. Když byl poblíž takzvaného magnetronu, který emituje mikrovlnné záření, zjistil, že se mu v kapse roztekla čokoládová tyčinka.
Ještě jedna věc je zajímavá: Spencer zdokonalil radarové technologie a vymyslel mikrovlnnou troubu, ale neměl žádné formální vzdělání. Narodil se koncem 19. století v chudé rodině, vychovávala ho teta. Nešel ani na střední školu. Vysokoškolskou matematiku, fyziku a chemii se sám doučil, když začal pracovat. Stal se jedním z nejúspěšnějších amerických inženýrů první poloviny 20. století.
Někdo může říct, že Percymu Spencerovi pomohla k jeho objevu náhoda. Jiný může namítnout, že byl géniem, kterého banální událost inspirovala k průlomovému nápadu. Co je pravda? Nevíme. Ale ono je to skoro jedno. S jistotou o Spencerovi víme čtyři věci: že byl pracovitý, chytrý, cílevědomý a zvědavý. Či zvídavý. To je to podstatné a důležité.
Střih do současnosti. Tento týden se konal 15. ročník soutěže Nápad roku. Od roku 2007 vybírá porota z přihlášených projektů ten, který považuje za nejlepší. Letos si hlavní cenu odnesl startup jménem Carebot, který používá umělou inteligenci k lepšímu porozumění rentgenovým snímkům. Nevíme, jestli tenhle nápad čeká velká budoucnost. Za patnáct let byly vítězi jak firmy, které se prosadily, tak ty, které nakonec neuspěly. Tak už to u startupů chodí. Musíme si počkat.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
Ale jedna věc se ukázala. A potvrzuje to i Martin Kešner, který soutěž vymyslel, vydupal ze země a dodnes ji organizuje. Když to napíšu s nadsázkou, tahle soutěž má možná špatně zvolené jméno. Myslím tím to slovo „nápad“. Protože úspěch ve velké většině není založen na nápadu, ale na lidech. Stovce lidí se v kapse může roztéct čokoláda. Deset z nich zná důvod, proč se to stalo, a napadne je možné využití. Ale jen jeden ten nápad vezme a dotáhne ho do konce. Ve skutečnosti to není jeden ze sta. Spíš jeden z milionu.
I v historii soutěže Nápad roku jsou minimálně dva případy, kdy si cenu odnesli mladí podnikatelé, jejichž tehdejší firmy zkrachovaly, ale oni pak založili další – a s nimi už dosáhli velkých úspěchů. Také proto investoři, kteří na rozdíl od porotců podobných soutěží dávají navíc všanc své vlastní peníze, hledí mnohem více na lidi než na nápady.
Má to obecnou platnost i mimo byznys. Posuzujeme lidi podle toho, co plánují a slibují, nebo jakým praporem zrovna mávají. Ale mělo by to být naopak. Talk is cheap, jak se říká anglicky, řeči jsou levné. Vlastně zadarmo, jak ukazují sociální média. Mysleli jsme si, že když jsou sociální, tak propojují lidi. Ale ve skutečnosti propojují jen jejich řeči. Naše řeči. Jenže to je málo.
Ponaučení nejen ze soutěže Nápad roku zní: kdo chce vidět budoucnost, musí vidět lidi.
