Glosa: Kvóty, které Čechům nevadí

Nikdy jsem nebyl příznivcem politických kvót, tedy aspoň tam, kde šly řešit problémy jinak. A co tak pozoruju, ačkoli na to nemám data, většina Česka by se mnou – z různorodých důvodů – souhlasila.

Třeba o kvótách pro ženy na kandidátkách by se tu nejspíš ani nemusela vést diskuze, protože by taková idea nejspíš měla minimální až nulovou šanci na úspěch. A tak mě vždycky, když si na to vzpomenu, pobaví, že země extrémních odpůrců kvót podporuje extrémně tvrdé věkové „kvóty“ pro politiky.

Jen pro pořádek, kdyby si někdo náhodou nebyl jistý – prezidentem nebo prezidentkou či senátorem nebo senátorkou se můžete stát až od čtyřiceti let.

Paradoxně jsme, alespoň pokud jde o Senát, téměř nejpřísnější na světě. Třeba Nizozemsko, Španělsko i další státy dovolují zasednout ve svých senátech i osmnáctiletým. Jiné jako Francie dvacátníkům. A třeba abyste mohli být americkým prezidentem, stačí vám mít za sebou 35. narozeniny. Proč může být člověk dřív nejmocnějším politikem západního světa než českým senátorem, úplně nevím.

A považte, nikdo v politických stranách nepláče – jako se často pláče v případě žen – že nemůže sehnat dostatek „starších“ kandidátů. Prostě se nakonec najdou. Argumenty, že je hlavně důležité, aby byl člověk schopný, přičemž přece vůbec nezáleží na věku, v tomhle případě najednou nejsou slyšet.

Ale jasně, moje kritika je trochu nespravedlivá. Takhle se to arbitrárně zavedlo a neřešíme to, protože jsou to prostě zajeté koleje. Navíc někde se ta hranice stejně udělat musí, protože batolata v Senátu spíš nechceme. A koneckonců ve 40 je vlastně člověk v politice ještě stejně docela mladý, ne?

Teoreticky ano. Jenže fakt, že jsme hranici stanovili v případě prezidenta až u čtyřicítky, s sebou bohužel nese i to, že kandidáti mladší 50 let mají pramalou šanci na úspěch, poněvadž jsou vedle ostatních starších kandidátů viděni jako nezkušení. Protože prostě máme tendenci srovnávat to, co vidíme před sebou.

Mimochodem průměrný věk účastníků minulých prezidentských voleb byl přes 62 let, u té příští je to po započtení jakž takž relevantních kandidátů a kandidátek zatím nějakých 55. U Senátu se průměr taky dlouhodobě pohybuje vysoko nad 50.

Podívejte, já si příslušníků starší generace, kteří mi mají co předat, fakt hodně vážím. S mnohými pracuju a čerpám toho od nich strašně moc. Rozhodně tu nechci rozpoutávat revoluce nebo naši společnost obviňovat z ageismu. Ale možná by stálo za to se zamyslet, jestli bychom neměli i v Senátu a v prezidentské kampani připustit hlasy mladších lidí, protože i ti mají co nabídnout. Nikdo neříká, že by jich mělo být 100 procent, ale aspoň nějaká část by to být mohla.

Nakonec, kdo by byl doopravdy zkušenější – třicetiletý člověk, který procestoval svět a roky pomáhal lidem, nebo šedesátník, který proseděl celý život doma a jehož jediná cesta vedla na dno lahváče? A neměli by o tom, kdo by byl lepší senátor či prezident, rozhodnout spíš lidé u voleb než uměle nastavená pravidla?