Glosa: Kdo v eurovolbách posbírá hlasy z ulice?

Pravicoví a levicoví populisté usilují o tu samou skupinu voličů.

„Ostrý obrat doprava“, tedy epochální úspěch pravicových populistů, očekává v červnových volbách do europarlamentu bruselský deník Politico. Přesto existuje scénář, jak se tomu vyhnout.

Typickým příkladem extrémně pravicové strany na vzestupu se stala Alternativa pro Německo (AfD). Díky útěkům voličů od zavedených demokratických stran jí preference za dva roky vyrostly na trojnásobek a loni na podzim už měla 24 procent: nevídané číslo v zemi, která dodnes spojuje radikální pravici se zločinným nacistickým režimem.

Ovšem v březnu už čísla vypadala jinak, podle průzkumu Forsa propadla AfD na 17 procent.

Podobný příběh se odehrává v Rakousku. Preference radikálně-pravicové FPÖ vyrostly během dvou let na rekordních 31 procent. To ale vypadá jako strop: za poslední tři měsíce podle průzkumu Market-Lazarsfeld spadly o pět procent.

Mnozí experti včetně těch z Politica vývoj připisují probuzení občanské společnosti. Konkrétně v Německu se podpora radikálů prudce propadla po 20. lednu, kdy proběhly stotisícové demonstrace proti plánu AfD na „remigraci“ přistěhovalců z Asie a Afriky.

Demonstrace mohly zabrat. Ovšem voliči se nevrátili do stran, odkud do AfD přišli. V průzkumech podpořili jiné, ale zpravidla levicové populisty. Tomu nasvědčuje, že rovněž koncem ledna vstoupila do německé politiky nová strana BSW, založená Sahrou Wagenknechtovou, bývalou předsedkyní postkomunistické strany Die Linke. Její nová partaj má dnes v průzkumech 6–7 procent, tedy přesně tolik, o kolik AfD přišla.

Tím se naplňuje scénář, který poprvé popsal argentinský politolog Ernesto Laclau (1935–2014). Podle Laclaua není možné zaměňovat populisty za obyčejné demagogy. Často mluví za sociální skupiny, které by jinak neměly v politice zastání. Podle toho výkladu sbíraly AfD a FPÖ hlasy protestujících proti migraci, povinnému očkování na covid, podpoře válčící Ukrajině nebo Green Dealu. Pravicový rozměr protestu zajistil až společný jmenovatel v nacionální ideologii.

Protesty ovšem voličům nemusí stačit, očividně pomáhá, když se k nim přidají pokud možno uvěřitelné sociální sliby, kterých se voliči v Německu dočkali od BSW, u jižních sousedů od tak nečekaných subjektů, jako je Komunistická strana Rakouska Plus nebo Strana piva.

V řadě zemí leží na ulici až 30–40 procent hlasů těch, kteří nejsou spokojeni s tradiční elitou. Dnes není rozhodnuto, kolik z nich seberou velké, ale těžko manévrující strany pravicových populistů, a kolik spíše menší levicové projekty šité na míru současné situaci.

„Ostrému obratu doprava“ se Evropa může v červnových volbách vyhnout. Pro tradiční občanské a socialistické strany v tom však není žádná útěcha.