Glosa: Kde končí svoboda slova? Kauza proruské učitelky napoví

Dnes již bývalá učitelka vykládala dětem o válce na Ukrajině, že neexistuje. Přidala i další lži. Pedagog přitom má být tím, kdo provádí žáky složitým světem informací v době války. Snad její případ vymezí mantinely svobody slova.

Případ učitelky, která při výuce zpochybňovala ruské válečné zločiny na Ukrajině, bude ještě zajímavou lekcí nejen pro soudce. Jestli totiž proces s Martinou Bednářovou a jeho aktuální vývoj něco vzkazuje, pak to, že si musíme akutně vyjasnit, kde leží mantinely svobody slova.

Kromě toho bychom si také měli odpovědět, jak chápeme roli učitele a jestli se vůbec dokážeme vypořádat s popíráním ohavných činů. Na jeden případ nemálo „domácích úkolů“.

Když odvolací soud v tomto týdnu zrušil osvobozující rozsudek nad dnes již bývalou učitelkou Základní školy Na Dlouhém lánu, otevřel tím znovu důležitý prostor pro hodnotovou diskuzi nad tím, kde končí svoboda slova. A současně kdy je nutné potírat nebezpečné projevy. Bylo by dobré takovou příležitost nepromrhat a konečně si vyjasnit, jak rozumíme oběma pojmům.

Asi netřeba dlouze vysvětlovat, proč je pro českou, výrazně rozpolcenou společnost zásadní argumentovat v podobných kauzách co nejpoctivěji. A proč je tak moc důležité nenechat se zlákat levnou dojmologií, dost možná poháněnou vztekem – jak to přesně udělala obžalovaná.

Případ je o to důležitější, že soud rozhoduje o vině učitelky, která se možného trestného činu dopustila při výuce žáků základní školy. Osmákům několik týdnů po zahájení ruské invaze na Ukrajinu tvrdila, že se v Kyjevě vůbec nic neděje.

Podle obžaloby se ve třídě snažila také ospravedlnit válečné zločiny tím, že ze strany Rusů jde údajně o omluvitelný způsob řešení situace.

A tvrdila dokonce, že „ukrajinské nacistické skupiny“ měly na Donbasu od roku 2014 systematicky likvidovat Rusy včetně dětí, a to například tím, že je upalovaly a stahovaly zaživa z kůže.

Opravdu se v takovém případě ještě bavíme o svobodě slova? Neleží její hranice přece jen na míle daleko od úst paní Bednářové?

Je přece těžko omluvitelné, když vysokoškolsky vzdělaný člověk s přímým vlivem na formování myšlenek nezletilých zpochybňuje evidentní válečné zločiny, absolutně popírá úlohu médií a naopak se odkazuje na nebezpečnou ruskou propagandu. Přitom právě pedagog může, možná dokonce má být tím, kdo provádí žáky složitým světem informací v době války.

Podstatné teď bude, jakého dalšího závěru se – vedle společenské diskuze – dočkáme ze strany soudů. Ten odvolací aktuálně vrátil případ k dalšímu projednání a zkoumání. Od prvoinstančního senátu chce odpověď na otázku, zda češtinářka nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu popírání genocidia.

Soud tak nyní v podstatě rozhoduje o tom, jestli „stačí“ vyhazov učitelky ze školy, anebo jestli Bednářová zasluhuje tvrdší trest.

Nezávidím „rozhodčím“ v mediálně sledované kauze tíhu zodpovědnosti, kterou nesou. Závidím ale žákům osmé třídy. Jejich odhodlání i sebevědomou reakci, když svou učitelku kriticky a napřímo konfrontovali. Tomu se nevyrovná ani milion trestů pro proruské lháře.