Glosa: Kandidáti na Hrad ukazují talíře a svaly. To důležité neříkají

Místo nesmyslných slibů by kandidáti a kandidátky měli povědět, kým hodlají obsadit Pražský hrad.

Přesně před deseti lety, na začátku srpna roku 2012, podepsal tehdejší prezident Václav Klaus zákon, který prakticky upravil přímou volbu prezidenta. Padla tak poslední překážka, která mohla ohrozit její zavedení.

Někdy pletichářské, jindy trapné volby hlavy státu na půdě parlamentu vystřídalo všelidové hlasování. Bohužel trapnosti jsme se - jak ukazuje uplynulých devět a půl roku i právě začínající kampaň - nezbavili a v přímo voleném prezidentovi jsme dosadili do české politiky z kloubů vymknutou figuru, kterou neomezuje nic, ani tlak politických stran, ani tlak zvolené Sněmovny.

Zmiňované politické strany možná překvapivě hrají zatím v přímé volbě prezidenta marginální roli. (Hnutí ANO a Zemanovce jde i přes sílu ANO zanedbat, protože parametry klasických stran nenaplňují.) Kampaň je výrazně osobní. Kandidáti defilují, pozornost se soustředí na jedinou tvář. Jenže právě to je problém.

Česko se přitom v posledních letech velmi hořce poučilo, jak důležité je prezidentovo okolí, jak zásadní vliv na domácí i zahraniční politiku si tito lidé dokážou urvat. Nejen nevolení, ale někdy dokonce ve stínu, nekontrolovatelní. Jak velkou moc mají nad úřadem nyní, je očividné, zdravotní stav a pasivita současné hlavy státu jsou opět draze vykoupenými důkazy.

Z letošní kampaně, která zatím místy připomíná dávnou show televize Nova Rychlý prachy, kde lidé za odměnu podstupovali ponižující zkoušky, jsme mohli zjistit, kolik ran do břicha snese Karel Janeček či jak Andreje Babiše jeho trenérka vyplísní za zálibu ve smaženém sýru, ale důležitého skoro nic.

Místo kdoví zda pravdivých střípků z osobního života a nesmyslných slibů by bylo fajn, kdyby kandidáti a kandidátky řekli, kdo jsou jejich lidé, kterými hodlají zaplnit Pražský hrad. Ti budou mít skutečný vliv.