Glosa: Kancléř Mynář si přeje vyšetřování. To je skvělý nápad

A teď ta horší zpráva, pořád ještě je to sedm měsíců. A ačkoliv o existenci hlavy státu máme za poslední rok – nebo spíš tři – pouze omezené důkazy, zdá se, že jí v poslední době poněkud otrnulo.

Nejdřív si prezident Zeman pozval v červnu na Hrad ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby mu předal důkazy o údajném spáchání sabotáže na jeho osobu v době, kdy se loni v říjnu nacházel ve vážném stavu v Ústřední vojenské nemocnici.

Byl to pozoruhodný krok z mnoha úhlů pohledu. Třeba sám prezident téměř s jistotou nemá nejmenší ponětí, jak mu v ten čas bylo, co všechno se v nemocnici u jeho lůžka dělo a kdyby mu jeho okolí dovolilo se podívat na dostupné televizní záběry z té doby, možná by další kolo ostudy ani neriskoval.

Ministr Blažek s vážnou tváří dokumenty od prezidenta převzal a cestou domů je hodil na Vrchní státní zastupitelství v Praze, protože proč by si nemohl občas zpestřit svou denní rutinu brigádou na poště.

Před několika dny úřad Lenky Bradáčové podle očekávaní oznámil, že k žádné sabotáži nedošlo. Kancléř Mynář, sám trestně stíhaný kvůli údajnému dotačnímu podvodu, oznámil, že s tím Hrad nesouhlasí a bude se bránit dalšími právními cestami.

A to je možná ta pravá chvíle říct dost.

Všichni cítíme, že koalice vzniklá po volbách 2021 hraje s prezidentem jakousi diplomatickou hru „klidné předání moci výměnou za klidný odchod do penze“. S jistým minimálním nadhledem to lze pochopit. Prezident mohl, kdyby chtěl, a on také nějakou chvíli opravdu chtěl, loni přes jasný výsledek voleb výměnu vládní garnitury komplikovat. Nakonec to neudělal a přesný obsah dealu, který s ním uzavřel premiér Petr Fiala a vyjednavač Blažek, dosud neznáme.

Ale pokud to nechce připomenout sám Fiala s Blažkem, můžeme to udělat my. Prezident byl loni na podzim ve stavu, kdy by si parlament zřejmě obhájil postup podle paragrafu 66 Ústavy, tedy dočasné odebrání pravomocí. Autor této poznámky několikrát napsal, že by to nebyl šťastný postup a trvá na tom: cena za tuhle nevyzkoušenou operaci by byla příliš vysoká.

Nicméně. Miloš Zeman se po většinu svého mandátu choval jako spojenec nepřátelské velmoci. Jeho kolaborace s Moskvou byla husákovsky důsledná a naposledy ji předvedl ještě loni v dubnu, kdy zpochybňoval závěry českých tajných služeb o ruském teroristickém útoku ve Vrběticích.

A jen tak na okraj si vzpomeňme, že ještě týden po odhalení žádal Zeman, aby se tendru na dostavbu Dukovan mohl dál účastnit i ruský Rosatom. Pokud byste někdy hledali definici velezrady, tady je, není zač, právnická fakulto.

Zemanovo prozření po ruském útoku na Ukrajinu je přesně tak důvěryhodné jako on a celé jeho okolí, tedy vůbec. Nicméně, v demokracii je potřeba vzít na vědomí, že si Češi zvolili Miloše Zemana dvakrát v přímé volbě – a minimálně v roce 2018 už museli všichni vědět, co je zač a kdo stojí za ním.

Výkon prezidentského úřadu a cena za jeho provoz se ovšem týká i těch, kteří Zemana nikdy nevolili. A ti by mohli a měli mít nárok dovědět se, co všechno se v posledních deseti letech na Hradě dělo.

Takže pokud kancléř Mynář teď hodlá ještě obtěžovat policii a státní zastupitelství, nechme je dělat svou práci a pak už přijde ta správná chvíle: začít bychom mohli třeba otázkou, co přesně vlastně prezidentovi loni v říjnu bylo, jaká byla role jeho nejbližšího okolí, které je tak toxické, že s ním nechtěl mít nic společného ani Andrej Babiš. Myslím, že se minimálně v Senátu, na jehož členy udání prezidentské kanceláře mířilo, najde dost podkladů pro takové odpovědi.

A až za sedm měsíců celý ten neuvěřitelný tyjátr na Hradě skončí, měli bychom se toho dozvědět ještě mnohem víc. Hodila by se jistě třeba i taková sněmovní nebo senátní vyšetřovací komise. Éra Miloše Zemana musí být popsána co nejúplněji, už jen proto, abychom se podobné hrůze dokázali třeba vyhnout - pokud si samozřejmě nezvolíme nějakou podobnou.

A kancléř Mynář nemusí mít obavy: něco mi říká, že si kontaktu s orgány činnými v trestím řízení, které tak rád vyhledává, užije i po březnu 2023 dost a dost.