Glosa: K čemu by nám byl ten nejlepší prezident? Dobrý bohatě stačí

S prezidentem nebudeme jezdit na dovolenou ani chodit na pivo. Není to ten, koho požádáme, aby nám doma zaléval kytky. Kdybychom při jeho volbě odložili své vysoké nároky, ušetřili bychom si spousty sporů, rozčilení a zlé krve.

Proč se hlavou státu stal Miloš Zeman a Andrej Babiš si v současných volbách vede tak nečekaně dobře? Jinými slovy, proč je tak těžké zvolit dobrého prezidenta? Na to mám poměrně jednoduchou odpověď. Protože největším nepřítelem „dobrého“ je „nejlepší“.

Platí to obecně, ve většinovém volebním systému ale obzvlášť. Chceme mít toho nejlepšího prezidenta. Máme o něm celkem jasnou teoretickou představu, která je v Česku silně ovlivněna Masarykem a Havlem. Všimněme si: na začátku volebního období všichni věříme, že se někdo takový do dalších voleb objeví. Ale postupem času zjistíme, že asi ne.

Ono to není vyloučeno, jen je to nepravděpodobné. A nelze to naplánovat. Takový člověk se nedá vyrobit ani v think-tancích, ani v kavárnách. Nevymyslíte ho na konferenci akademických elit, a tím méně v hospodě po zavíračce. Musí se objevit. A když se neobjeví, rýsuje se nám i pro další volby problém.

Zřejmé to začne být v momentech, kdy se jako kandidáti na „nejlepšího“ začínají rýsovat konkrétní lidé. Každý je trochu jiný, má jiné kvality i zápory, za sebou odlišné úspěchy i chyby. Ale protože jsme si na začátku vytvořili ideál prezidenta, který je podobný Masarykovi nebo Havlovi, nebo pokud možno spojuje to nejlepší z obou, pocítíme zklamání. Nebo dokonce zlost. Jak můžou mít tihle obyčejní lidé drzost kandidovat na prezidenta?

Odpověď zní: zkrátka proto, že obyčejný člověk jako prezident úplně stačí. Nemusí být výjimečný, a vůbec ne dokonalý. Potřebujeme to, aby byl přiměřeně slušným, inteligentním a vzdělaným člověkem, který zastává stejné důležité hodnoty jako my.

Čímž se dostávám k tomu, kdo jsme to ti „my“. Protože od začátku píšu v množném čísle a ještě jsem to nevysvětlil. „My“ jsme ti, pro které Masaryk a Havel představují personifikaci těch nejdůležitějších hodnot už neexistujícího Československa a stávajícího Česka. Kteří vidíme naši budoucnost v Evropě, byť se ne vždy shodneme na detailech. A kteří chceme být co nejblíž Západu a co nejdál od Ruska.

Jinými slovy, „my“ jsme ti, kteří chceme pro Česko budoucnost, ke které jsme se po roce 1989 přihlásili. A víme, že i to je budoucnost nejistá a možná těžká, ale to nic nemění na tom, že jinou nevidíme.

Od roku 1990 je to minimálně rétoricky také jediné oficiální směřování naší země. Měli jsme různé vlády i různé prezidenty, a někdy Česko přibržďovalo a jindy šlapalo na plyn, ale v zásadě je to něco jako státní doktrína. Její proponenti definují to, čemu se říká establishment.

Zároveň nepochybně je část společnosti, které to nevyhovuje. Velmi často jde o lidi, kterým se z mnoha důvodů nedaří a viní z toho právě establishment. Vidí mnohdy stejné chyby jako „my“, ale jejich řešení jsou radikální a nesystémová. Budoucnost je až tak nezajímá, protože mají pocit, že už teď žádnou nemají.

Nejsem odborník na politickou demografii, ale předpokládám, že takových lidí je menšina. Tipuju do dvaceti procent. V těžkých dobách, zejména ekonomicky, jich přibývá. Obvykle nemají mnoho společného. Ale může se najít politik, antisystémový populista, který z nich učiní velmi homogenní voličskou skupinu.

Nemají na něj vysoké nároky, vlastně žádné. Stačí jim, že je proti establishmentu a slibuje ho porazit. Nevadí jim jeho chyby či osobnostní vady. Vlastně je moc nezajímá ani jako člověk. A když jeho případné špatné vlastnosti a škraloupy iritují většinové voliče, utvrzuje je to v tom, že to je „jejich“ politik.

Takového my ostatní nevidíme, protože, jak jsem už napsal, hledáme někoho bez chyby, kdo splňuje všechny naše nároky. Což logicky není možné. A když takového prezidenta nejsme schopni zvolit, vede to k frustraci, nedůvěře v systém a voličské apatii. A následně to může vést k tomu, že vyhraje kandidát, který nejenže není ani „dobrý“, ale je špatný.

Prezident není člověk, se kterým strávíme zbytek života. Nebudeme s ním chodit na pivo ani jezdit na dovolenou. Není to ten, koho požádáme, aby nám doma zaléval kytky nebo hlídal děti. Je to někdo, na jehož existenci v ideálním případě měsíc po volbách zapomeneme a občas si ji připomeneme při čtení zpráv.

Kdybychom odložili své vysoké nároky, ušetřili bychom si spousty sporů, rozčilení a zlé krve. To všechno nás rozděluje a činí demokracii zranitelnou. Jsem alergický na řeči o volbě „menšího zla“, protože to podvědomě evokuje právě to, co tvrdí populističtí bojovníci proti establishmentu. Že svět je rozbitý a všechno je špatně.

Mezi dvěma zly volí lidé, kteří nečekají, že někam dojdou. V téhle situaci nejsme. Náš svět není rozbitý a Česko je dobrým místem pro život. Neměli bychom promeškat příležitost zvolit si klidně a bez dramat dobrého prezidenta.