Glosa: Jsme na dobré straně, pro pamětníka to není samozřejmost

Představa, že byste museli jít bojovat a být připraveni padnout za režim, kterým vám i vašim blízkým zároveň ničí život, je hrozná.

Když jsme se počátkem osmdesátých let na hodinách branné výchovy učili, co dělat v případě války, měli jsme z toho trochu legraci a trochu strach. Jak kdo, a už ani nevím, co převažovalo. Ale jednu věc si pamatuju docela přesně. Vědomí, že kdyby přece jen k nějaké válce došlo, tak nejenže v ní půjde o život, ale ještě v ní nebudeme na té dobré straně.

Nechci tím říct, že bychom tehdy byli tak demokraticky uvědomělí. Ale většina z nás, v té době ve školních letech, ani nebyla naivních. A dobře jsme věděli, jaký československý režim je, a jistě v tom hrálo roli i to, že ta dobrá strana nabízela nejen svobodu, ale taky lepší filmy a džíny nebo walkmany v obchodech.

Pak přišel Gorbačov a uvolňování, a po něm už svoboda a demokracie. Úplně jsem na ten zvláštní pocit, že bychom mohli uvíznout ve válce na špatné straně, za těch skoro čtyřicet let zapomněl. Ta představa, že byste museli jít bojovat a být připraveni padnout za režim, kterým vám i vašim blízkým zároveň ničí život, je hrozná.

Vzpomněl jsem si na to až teď. Ne snad, že bychom se měli radovat, že teď máme „možnost" zemřít na dobré straně. Ale je to příležitost uvědomit si dvě věci. Za prvé, jak strašné máme štěstí, že jsme se v devadesátých letech – shodou okolností ještě před pár týdny démonizovanými – odstřihli od světa na špatné straně.

Rámují to dvě události, které jsem v té době, přiznávám, bral jako samozřejmost a nepřikládal jim důležitost. A když se při různých kulatých výročích připomínaly, zdálo se mi to jako zbytečná patetizace minulosti. Ty dvě události byly jednak odsun sovětských vojsk na počátku devadesátých let a pak vstup do NATO v roce 1999.

Pod oběma jsou podepsáni konkrétní lidé. A znovu, ještě nedávno jsem tomu nedával valnou důležitost, říkal jsem si, že prostě byli v daný čas na správném místě, a kdyby tam nebyli, byl tam někdo jiný. Dnes si říkám, třeba ne. A i kdyby ano, oni tam byli, udělali správnou věc a i díky nim jsme dnes na dobré straně. Dodatečně jim za to děkuju a jsem vděčný.

Druhá věc, kterou jsem si uvědomil, je myslím zřejmá. Hodně se o ní v posledních dnech diskutuje. Není pochyb o tom, že v Rusku i Bělorusku je spousta lidí, kteří nesnáší nebo nenávidí tamní režim stejně jako my ten československý před čtyřiceti lety. A teď jsou na špatné straně, prostě proto, že nebyli ve správný čas na správném místě a se správnými lidmi.

Někteří žijí v Česku. Chápu šok a marnost a bezmoc, které cítíme, když se díváme na zpravodajství z ukrajinské války. A vidíme všechnu tu hrůzu a nespravedlnost. Ale nedává nám to nárok cítit a ventilovat tyhle emoce na lidi, kteří tu žijí s námi a v tuhle chvíli mají se špatnou stranou války společný jen jazyk a místo narození. Protože měli méně štěstí než my.

Mysleme na to, kvůli nim, ale i kvůli sobě. Máme to privilegium být na dobré straně, a když nic jiného, to přece zavazuje.