Glosa: Jak se bezinfekčnost pozná od oka

Bohužel, na některých místech v Česku přišli na to, že proticovidová opatření se dají snadno použít i k jiným cílům, než je bránění šíření nákazy.

Chcete mít hospodu jen pro vybrané a nepouštět dovnitř lidi třeba z přilehlých vyloučených lokalit? Stačí s přísností hlídat potvrzení, zatímco u „svých“ lidí pak přimhouřit oko.

Narazil jsem na takový přístup. U mě, i když mě viděli poprvé, od pohledu neměli pochyb, že mám papíry v pořádku. Kdybych vypadal „divně“, důkladně si mě proklepnou.

Pod zástěrkou boje s virem opět ožívá dělení na lepší a horší, ke kterému není potřeba doklad o bezinfekčnosti, ale stačí mít oči. Kdo je „čistý“, se přece pozná podle toho, jak vypadá, nebo ne?

Je to rychlé obnovení bariér, které se jen postupně, cihla po cihle v posledních letech rozebíraly. A je to velká nespravedlnost. Protože podobně jako nemáme všichni stejné podmínky k přístupu ke vzdělání a v uplatnění v práci, panují rozdíly i v tom, jak je přirozené nebo těžké dodržovat covidová opatření.

Představme si to asi takto: existují komunity lidí, třeba na menších městech, kde jste k smíchu, když nemáte řidičák, mezi jinými zase můžete být k smíchu bez nejnovějšího telefonu nebo bez pořádného baráku. A setkal jsem se i s kolektivy, kde jste k smíchu, když se necháte očkovat. Ukazují si prstem, že jste vyplašení, že slepě skočíte na všechno, co vláda řekne. Být jiný je v takové společnosti vážně těžké.

Takové komunity se samozřejmě hodně objevují ve vyloučených lokalitách, kde je silnější a stmelující pocit, že se stát o obyčejné lidi nezajímá a sleduje si jen vlastní cíle. A zároveň lidé čerpají informace ze sociálních sítí, které jim našeptávají to, jen to, co chtějí číst. Takže spíš fámy o mrtvých po očkování než informace od odborníků.

Není nic snadnějšího než před těmito lidmi zabouchnout dveře, vyčlenit je, zvlášť když jde přece jen o boj s covidem. Je to ale zároveň další cesta ke ghettům, se kterými se budeme vypořádávat desítky let.