Glosa: Jak jsem se proměnil v zapáleného zastánce Green Dealu

Vymysleme, jak být zase energeticky nezávislí, a dejme tomu hezké balení.

Loni v červenci jsem sepsal své pochybnosti o elektromobilitě. Vysloužil jsem si za to smršť kritiky, že jsem zpátečník, který by v polovině 19. století vlastním tělem bránil stavbě železnice, protože parní stroje berou práci chudákům koním.

Takže dnes vás překvapím. Stal se ze mne zapálený zastánce Green Dealu! Možná vás napadne – hle, úplatný novinář, to mu určitě Škodovka půjčila na rok k testování elektrický Enyaq, a on ho teď musí chválit.

Ne, moje výhrady k elektromobilům trvají. Zmíním ten hlavní: Pořád nemáme vyřešenou ideální technologii k ukládání energie. Půltunová baterie plná lithia a kobaltu to rozhodně není, i když vědci postupně přicházejí se zlepšováky.

Můj názor změnil pohled na současné rusko-ukrajinské hranice. Chceme jako Evropa být závislí na dodávkách plynu a ropy od někoho tak nevyzpytatelného, jako je agresivní Rusko?

Unie na svém území už skoro žádná fosilní paliva nemá, z pětašedesáti procent je závislá na dovozu. Nejen z Ruska, ale i z dalších postsovětských autoritářských režimů nebo z nestabilního Blízkého východu. Abychom mohli svítit, topit a jezdit autem – o nic z toho rozhodně nechceme přijít, jsme odkázáni na nálady nevypočitatelných vládců.

Čeští technici se při prosazování změn často nechápavě ptají: Jak proboha mohou zrovna Němci dělat tak ohromnou chybu, že najednou chtějí všechno zelené a i své dosavadní vynálezy a vymoženosti házejí za hlavu?

Co my víme. Třeba na začátku stála pragmatická úvaha, kterou my ostatní vidíme až dnes tváří v tvář výbojům Ruska, prázdným evropským zásobníkům plynu a rostoucím cenám energií: Přestaňme být rukojmím režimů, kterých se sice leckdy štítíme, ale posíláme jim každý rok miliardy eur.

Vymysleme, jak být zase energeticky nezávislí, a dejme tomu hezké balení. Zelená dohoda, udržitelnost, boj s klimatickou změnou, snížení emisí, uhlíková neutralita, to je náš zelený cíl.

Zárodek dnešní Unie vznikl v 50. letech, vizionáři Robert Schuman a Jean Monnet chtěli integrací hlavně zabránit dalším konfliktům mezi Francií a Německem. Měli vznešený cíl, ale nazvali to ryze pragmaticky: Společenství uhlí a oceli.

Tyhle dvě suroviny tehdy představovaly bohatství. Dnes už ne. Dnes máme Unii slunce a větru.