Glosa: Hlavně zas nestrašte rozpadem tradiční rodiny

Společnost se ráda polarizuje. A tak se ze vstřícného gesta vůči obětem, tedy lidem ve slabé pozici, dělá hon na čarodějnice.

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek požádal o odklad projednání Istanbulské úmluvy do konce ledna 2023. Je to dobrá zpráva pro ty, kteří se chtějí nadále ohánět rozpadem tradiční rodiny, špatná zpráva pro ty, kteří za „součást tradice“ nepovažují domácí násilí a sexuální násilí.

Jsme tam, kde jsme už minimálně jednou byli. Istanbulská úmluva se zas a znovu stává předmětem vyhrocené politické i společenské diskuse. Jako by představovala smlouvu s ďáblem.

A ono jde přitom pouze o právní dokument odsuzující domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. Pro vysvětlení: tyto zločiny zmiňuje úmluva zejména kvůli ženám a dětem coby nejčastěji zranitelným osobám. Autoři textu nicméně hned v předmluvě uvádějí, že oběťmi mohou být samozřejmě i muži.

Podle Deníku N, který zprávu o odkladu přinesl, má vládní koalice k úmluvě docela vlažný postoj. Premiér Fiala na dotaz, jestli by on sám dokument ratifikoval, ani neodpověděl. A ministr Blažek se zas vyslovil, že by rád dal prostor dalším politickým diskusím, třebaže Česko úmluvu podepsalo už v roce 2016.

No výborně. Tak si následujících dvanáct měsíců můžeme zase podiskutovat o ničení tradiční rodiny, odebírání dětí, případně o deportacích odpůrců úmluvy do táborů. Tuhle argumentační kovbojku jsme tu totiž už jednou měli.

Nikdo normální snad nemůže tvrdit, že by jakýkoli ze zmíněných násilných jevů schvaloval. Problém současné společnosti ovšem spočívá v tom, že se ráda polarizuje. A tak se ze vstřícného gesta vůči obětem, tedy lidem ve slabé pozici, dělá hon na čarodějnice. Volá se po zachování údajné tradice a brojí se proti jakékoli změně.

Je nutné zmínit, že by přitom ratifikace smlouvy neznamenala žádnou otočku do protisměru. Istanbulská úmluva by nešla proti českému právním řádu. Pouze by stát zavazovala k uzákonění opatření proti násilným činům, k jejich prevenci nebo třeba k vyčlenění peněz na pomoc obětem i na práci s pachateli. Za slovem „úmluva“ prosím nehledejme spiknutí mocných, zastrašování ani vydírání občanů.

Řekněme, že jde o společné gesto vyspělých zemí, že nehodlají trpět ohavné činy pachatelů. A hlavně že myslí na oběti trestných činů. Vnímejme Istanbulskou úmluvu jako nadstavbu k současnému českému právnímu řádu. Jako když chce někdo dát najevo, že chce udělat víc a nespokojit se jen s tím, co už máme a snad i známe.

Představte si situaci, kdy chce matka uklidnit své dítě a kromě polibku na čelo ho pohladí i po ruce. Mohla by dítě jen políbit, ale chce udělat víc. Tím pohlazením je Istanbulská úmluva. Něco, co nutně nepotřebujeme, ale chceme. Jako důkaz kvalitnější péče.

Jestliže se budeme další rok plácat po ramenou, že uděláme pozitivní gesto, ale pak se hezky po česku vypaříme, nezbývá než si myslet, že nám debata o sexuálních trestných činech prostě nejde.