Glosa: Fiala a Babiš u jednoho stolu? Pavel chce konat zázraky

Což o to, plán je to hezký. Přesně tohle od prezidenta veřejnost čeká: že bude tlumit vášně mezi vládou a opozicí. Jenže plán sám o sobě nestačí.

Nový prezident Petr Pavel zveřejnil plán pro prvních sto dnů ve funkci. Je to docela nabitý dokument obsahující 24 bodů v osmi sekcích, který nám přijde dost ambiciózní a jsme aktivitou penzionovaného generála zaskočeni. Vydrží mu dech? Nepřepálil v euforii start?

Například plánuje otevřít dosud opevněný Pražský hrad, zavést transparentní fungování v rozložené prezidentské kanceláři, chystá čtyři zahraniční cesty, tři výjezdy do regionů nebo schůzku ke koordinaci zahraniční politiky.

Ve skutečnosti bychom se vůbec divit neměli. Jsou to vlastně úplně normální záměry a práce, kterou hlava státu může a má dělat. Přijde nám to skoro jako zázrak, protože nám přemýšlení o prezidentství zcela zakrnělo v éře Miloše Zemana. O něm jsme kolikrát sto dní vůbec nevěděli, natož aby jakkoli veřejně oznamoval své plány. Jen se vždy vynořil, provedl nějakou zlomyslnost a uspokojený se pak zase ukryl do lánského bunkru.

Jedna věc v prezidentském plánu ale přece jen vyčnívá. Petr Pavel chce zvát k pravidelným schůzkám premiéra (toho času Petra Fialu) a předsedu nejsilnější opoziční strany (toho času Andreje Babiše) s cílem „hledat společné styčné body“. Tím prvním je důchodová reforma, tedy téma přesahující hranice několika volebních období a vyžadující opravdu širší shodu.

Což o to, plán je to hezký. Vedle reprezentace státu navenek od prezidenta přesně tohle česká veřejnost nejvíc čeká: že bude tlumit vášně mezi vládou a opozicí, že bude jako moudrý profesor uklidňovat rozhádané politiky.

Dobře to věděli i Pavlovi předchůdci. Václav Klaus ve svém prvním inauguračním projevu oznámil, že chce být „uvážlivým svorníkem na vrcholu pyramidy našeho ústavního systému“. Miloš Zeman zase nabízel prezidentský úřad jako „neutrální pole pro dialog všech parlamentních stran“. Dnes už tedy celkem dobře víme, jak to ve skutečnosti dopadlo.

Petr Pavel přece jenom má pro takový úmysl jeden významný předpoklad. Sice nevzešel z politiky, ale pro úlohu „moderátora“ to může být výhodou. Na rozdíl od svých předchůdců nemá v parlamentu žádnou svou stranu. S politiky nemá žádné staré nevyřízené křivdy a bolístky, chybějí mu i hlubší osobní sympatie či antipatie. To jsou všechno emoce, které nakonec hrávají nejpodstatnější roli.

Nový prezident už jisté schopnosti ukázal při podpisu třaskavého zákona omezujícího růst důchodů. Vyhověl sice vládě, ale zároveň jí vytknul způsob prosazení. Opakovaně vyslechl opozici a části jejích argumentů dal veřejně za pravdu.

Prezident Pavel a jeho tým dobře vědí, že jde ne snad o naivní, ale určitě o nejhůře splnitelný cíl celého plánu. Přesto se o to chtějí aspoň pokusit.

Oba zbylí aktéři, lídři ODS a ANO, tuší rizika, která by pro ně vyplynula z okamžiku, kdy by si podali ruce a usedli ke stolu s hlavním rivalem. Někteří vládní příznivci hned budou podezřívat Petra Fialu, že chystá druhou opoziční smlouvu, to se přece dalo čekat. Andreji Babišovi jeho fanoušci vyčtou, že kolaboruje s asociální vládou, k čemuž si milerád přisadí opoziční konkurent Tomio Okamura.

Přijmout pozvání na schůzku bude nejtěžší právě pro Babiše. To si má sednout ke stolu se soupeři, kteří ho porazili ve volbách a vyfoukli mu nejdřív funkci premiéra a pak i prezidenta? A ještě se u toho na Hradě tvářit státotvorně, zatímco ve Sněmovně roztáčí obstrukce a nulovou toleranci?

Uvidíme, jaký fígl vytáhne z rukávu Petr Pavel, který se zjevně hodlá pokusit o malý politický zázrak.