Glosa: Dokud váš domov nebude ústy žraloka

Proč se díváme se zájmem na záběry s uprchlíky? Jsme fascinováni odhodláním spálit mosty nebo po nich utéct a jít? Přemýšlíme, co bychom dělali na jejich místě? Nebo se jen ujišťujeme, že se ve srovnání s nimi nemáme vůbec zle?

„Jste hyeny! Jak tohle vůbec můžete fotit?“ ptají se někteří lidé fotografů, když vidí, jak se proplétají mezi lidským neštěstím, a místo aby podali chléb či bankovku, mačkají spoušť aparátu. Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala jeden z největších exodů, jaký si naše generace pamatuje, a i fotografové Seznam Zpráv byli od začátku u toho.

Proč to dělají? Na tuhle otázku už historie odpověděla mnohokrát. Nejsou to hyeny. Jsou to novináři. Pomáhají tím, že jsou často tam, kde většina obyčejných lidí být nechce, a ukazují věci, které bychom jinak neviděli. Nebýt srdceryvných záběrů s matkami a dětmi proudícími přes hraniční přechody, možná by nás ani nenapadlo, že jim můžeme a máme nějak pomoci.

Právě nové odhodlání Čechů pomáhat změnilo, jak se na nás nyní dívají ostatní Evropané. Už nás neberou jen jako prospěcháře, kteří těžili z výhod, ale na řešení problémů se podílet nechtěli. Od února do června jsme mezi sebe přijali statisíce uprchlíků a Evropa to vidí.

V posledních týdnech se ale opět něco změnilo. Do Prahy a Brna už nepřijíždějí jenom uprchlíci z válečných zón, ale také Romové z oblastí v poklidném maďarsko-ukrajinském pomezí.

Co tyto ženy a děti vedlo k tomu, že opustily své domovy a vydaly se na cestu bez jistého cíle? Možná že nám odpověď nabídne somálská básnířka Warsan Shireová, která ve své nejslavnější básni věnované uprchlíkům napsala, že nikdo neopustí domov, pokud není tlamou žraloka.

Kdo by chtěl uprchlíkům v Brně závidět, může se podívat na naši novou fotogalerii. Ať už by vás k útěku do Česka vedlo cokoli, plácek obehnaný drátěným plotem určitě není místem, kde byste si přáli skončit.