Glosa: Návod, jak zvolit správně: Představte si, že kandiduje váš soused

Nový prezident nebude perfektní. Dost možná bude mít nějakou vadu. Ať už v podobě charakteru, minulosti, nebo třeba absentující vize.

Když pročítám nejrůznější příspěvky, články a komentáře s hodnocením jednotlivých prezidentských kandidátů, nemůžu se ubránit dojmu, že my Češi milujeme pavlačové drby a odsudky. A je jedno, jestli je na nich aspoň špetka pravdy.

Jednoduché soudy zkrátka máme rádi. Minimálně proto, že nám dopřávají emocionální komfort a zajišťují menší námahu. Fungujeme tak i v běžném životě. Nechceme poznat nové sousedy, protože se nám nelíbí, že si před svátky kýčovitě vyzdobili okna, nebo proto, že na parkovišti zanechali mastný flek. Na sousedském srazu se nechceme bavit s tím podivínem, který prý jednou uhodil svého psa. A už vůbec nechceme jít s novou sousedkou na kafe, protože je nudná a moc toho nenamluví.

Vím, že jsou sousedské vztahy komplikované. Vyrůstala jsem v panelovém domě. Také si ale uvědomuji, jak šíleně jednoduché je odsuzovat lidi, s nimiž musíme tak trochu nedobrovolně žít a fungovat na jednom místě. Nedejbože, když někomu z nich máme svěřit důležitou funkci.

„Ten nesympatický“, „ta nudná“, „ten nijaký“, „ta neznámá“. Mohla bych ve výčtu nálepek pokračovat, a stejně bych došla k závěru, že žádné z přízvisek ve skutečnosti nic moc nevypovídá o vlastnostech jejich nositelů.

Otázkou zůstává, jak moc křivdíme prezidentským kandidátům, tedy našim hodně vzdáleným sousedům, když opakujeme pořád dokola ty samé pavlačové báchorky, které do veřejného prostoru vypustil soused z prvního patra. A to kvůli tomu, aby odpoutal pozornost od toho, že jako jediný v domě fouká cigaretový kouř do stoupaček.

Nechci přiživovat nálepkování, ale bez konkrétního příkladu by tenhle text zůstal abstraktním a nic by neřekl. Například v minulé prezidentské volbě se mnozí voliči nechali omámit nálepkou „nemastný, neslaný“ u kandidáta Jiřího Drahoše, a raději zvolili překořeněného Miloše Zemana. Zdá se, že i v těchto volbách se kdosi snaží oživit legendu o „nijakém“ kandidátovi.

Zkusme se na třetí pokus vykašlat na to, který z kandidátů bude v televizních debatách a na sociálních sítích provolávaný za „fíkuse“ nebo za „miláčka národa“. Je čas se z této chyby poučit a podívat se na současné uchazeče o Hrad střízlivým pohledem. A rozlišit to podstatné od pěny dní a vrtění psem marketérů.

Myslím si totiž, že by se debata o výběru nového prezidenta měla ve společnosti posunout z pavlačových instinktů na vyšší úroveň. Vůbec nejlepší by bylo usilovat o výběr toho nejvhodnějšího kandidáta na základě rozumu a ne jen falešně vyvolaných emocí.

Nehledáme druhého Tomáše Garrigua Masaryka ani Mojžíše, ale nového prezidenta. Toho s chybami, nedokonalostmi a bez příkras. Dokonalý prezident totiž neexistuje.