Glosa: Česko. Země, která nenávidí děti?

Na bájné spratky terorizující okolí narážím zcela výjimečně. Naopak skoro pořád vídám normální děti, které rodiče neuroticky peskují i za úplné nesmysly nebo za normální dětské chování.

Absolvovala jsem v uplynulých týdnech dvě dovolené se čtyřletým dítětem. Jednu v Itálii, druhou v Česku. A utvrdila jsem se v tom, že v Česku asi nemáme rádi děti. Nebo tolerujeme jenom ty, které se nechovají jako děti.

Pro rodiče, kteří už s dětmi někam – zvlášť do západních či jižních států – vycestovali, to nebude žádná novinka. Vy a vaše dítě se za hranicemi republiky proměníte ze sprostých podezřelých v normální zákazníky nebo dokonce vítané hosty.

V Itálii vás a vaše bambino vítá nadšený personál. V české hospodě „humorná“ cedule: Neposlušné děti budou pochytány a utraceny. Poodejdete o podnik dál a tam narazíte na miniaturní židličku v koutě s nápisem „Na hanbě“.

A nesmí chybět kyselé obličeje, že někam vůbec lezete s děckem. Vždyť byste mohli dekádu sedět doma a čekat, až potomek doroste věku, kdy nebude nikoho obtěžovat. Čest výjimkám, kde nejsou na děti protivní, nebo jsou protivní na všechny bez ohledu na věk.

Moje dítě miluje jídlo a restaurace, servírku považuje málem za božskou bytost. Proto se tam vždycky chová tak slušně, až někdy uvažuju, jestli by se do nějaké hospody nedalo odstěhovat natrvalo. To říkám jako preventivní obranu před klávesnicovými soudy, že já jsem určitě ta matka, která nechává dítě válet se s řevem po zemi a vyrážet servírkám talíře s horkou polévkou z ruky.

Nejsem. Ale taky nejsem na nervy z toho, když něčí dítě u stolu nemluví šeptem a nesedí s rukama za zády, jako kdyby spolklo pravítko.

Je ale pravda, že se možná pohybuju v jiné realitě než většina diskutérů na sociálních sítích. Podle nich se totiž zemí prohánějí prakticky jen hordy zdivočelých smradů, kteří řvou víc než zvěř v zoo a tyranizují celé okolí, zatímco je matka omlouvá tím, „že jsou přece osobnosti“.

Já tedy na tyhle bájné spratky narážím zcela výjimečně. Co naopak vídám skoro pořád, jsou normální děti, jejichž rodiče vystresovaní z reakce okolí je neuroticky peskují i za úplné nesmysly nebo za běžné dětské chování.

A tak si říkám, jak jen to ti Italové dělají, že dokážou s dětmi koexistovat v jednom prostoru, aniž by z toho měli tik v oku? Možná si řekli, že děti holt na deset let doma nezavřete.

Možná si řekli, že děti se všechno teprve učí, a tak nebude jejich chování vždycky stoprocentní. A možná si řekli, že než tím stresovat sebe, rodiče i dítě, tak je lepší být na sebe milí. Což je ale pravděpodobně příliš odvážná myšlenka na zemi, kde se posílají děti „na hanbu“.