Článek
Americká základna v Česku – ano, či ne? Tahle otázka zase jednou zbarvila českou debatu do černobíla.
Podle celé řady prominentních novinářů i odborníků je postoj k ní určující. Buď jste zcela pro, takzvaně „bez keců“, což je podle nich v pořádku a žádoucí. Nebo pro nejste – tudíž podporujete Moskvu.
Druhá možnost, tedy ono zdánlivé „proti“, je ale spíš taková přihrádka, ve které najdete celé spektrum názorů a pohledů. A kromě lidí, kteří základnu opravdu nechtějí, se tam podle některých hlasů zabydleli i ti, kteří vyjádřili třeba jen pochyby a méně srdnaté nadšení.
Prostě se to staví jako buď, a nebo. Dvě možnosti, černá a bílá, mezi nimi jen propast a zmar – kdo nejde s námi, jde proti nám. Je tohle přístup, s nímž by se mělo jít do důležitých debat o otázkách, které by mohly mít zase jednou opravdový dopad? Nemyslím si.
Na vojenské záležitosti opravdu nejsem odborník. Ale řekla bych, že lidé, kteří mají ohledně americké základny pochybnosti, ať už jsou jakékoliv, budou celí šťastní, až se od někoho dozvědí, že jsou vlastně užitečnými idioty Kremlu… To je skutečně úroveň diskuze na jedničku. I když po vyhrocených debatách z posledních dvou let mě to asi nepřekvapuje.
S binárním myšlením moc daleko nedojdeme, což se různí experti napříč světem snaží už léta dokázat. Pro mnohé je to ale nejspíš síla zvyku. A zvyk je železná košile, že ano! A ta se sundává asi tak těžko, jako jde jen tak v úterý odpoledne najednou otevřít mysl.
Nicméně, napadá mě ještě jedna věc. Vedení listu The New York Times přišlo nedávno s důrazným doporučením svým autorům, aby trávili na sociálních sítích, konkrétně Twitteru, méně času. Netweetovali tak často, tweety více promýšleli, spíš pracovali, než debatovali na Twitteru.
A ačkoliv to šéfeditor Dean Baquet myslel ještě trochu jinak, o tom jindy, já bych tuhle holou myšlenku s dovolením pustila do světa. A doplnila: Život je jinde než na Twitteru, i když si to někteří zastánci černé a bílé možná nechtějí připustit.
