Glosa: Branky, body, vteřiny. Proč dětem kazíme sport?

Díky hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let. To se nám třeba ve fotbale nemohou rovnat ani Italové. S dospělými Italy se ale na hřišti nepotkáme.

Všichni jsme se samozřejmě hodně radovali, když „naši kluci“ přivezli z hokejového šampionátu bronzové medaile. Po dlouhých deseti letech čekání! Hoši, děkujem! Pojďme si to ale dnes, s týdenním odstupem a chladnou hlavou, říct střízlivě a upřímně: Byla to náhoda.

Vždyť z velkých týmů jsme ve Finsku dokázali porazit jediný, a to Spojené státy. Hokejovou bídu ještě lépe dokládá jiná statistika – na mistrovství světa juniorů jsme medaili nezískali už 17 let. Ale není to jen hokej. Sokolskému národu se poslední roky nedaří skoro v žádném sportu. Pokud tedy pomineme, že máme mistra světa v káčování, piškvorkách nebo kuličkách.

Co se to děje? Zkazili jsme sport dětem. Míněno my všichni – rodiče, trenéři, kluby i stát s jeho zvrácenými pravidly financování sportu. Ani ty nejmenší děti nesportují pro radost, ale hlavně proto, aby získaly branky, body nebo vteřiny. Nejdůležitější je uspět a vyhrát. Prohra znamená ponížení, ostudu, slzy. To moc dobře ví každý prvňáček, kterého seřve táta, máma nebo trenér.

Ano, díky ranné specializaci, hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let v různých sportech. To se s námi třeba ve fotbale nemohou srovnávat ani Italové, čtyřnásobní mistři světa. Škoda, že s nimi nemůžeme změřit síly i v dospělém fotbale, protože na světový šampionát jsme se už čtyřikrát za sebou nedokázali ani kvalifikovat.

V jiných zemích nechávají žáčky mazlit se s balonem nebo pukem, aby měli radost třeba z povedené kličky, zatímco my na ně řveme. Zahoď to, odkopni, hlavně neriskuj! Že tenhle systém nefunguje a jak vyhořelé a zničené děti se spoustou pohárů na poličce ve svém pokoji definitivně opouštějí sport už v juniorském věku, nedávno popsal britský deník Guardian.

Ve své analýze popisoval, jak je možné, že pětimilionové Norsko tak jasně dominuje v zisku medailí na posledních zimních olympiádách, a proč mu nestačí ani země s bezednými líhněmi talentů, jakými jsou USA, Čína nebo Rusko.

A zjistil, že to není jen podnebím, bohatstvím země nebo tím, že v Norsku sportuje neuvěřitelných 90 procent dětí. Ten hlavní rozdíl je jinde – Norové zavedli zákaz soutěží ve všech sportech pro děti do 13 let. Neklade se důraz na soutěživost, na skóre, žádné body, góly ani vteřiny. Děti sportují pro radost. A učí se sport si zamilovat.

Samozřejmě i čeští trenéři velmi dobře vědí, že malé děti nepotřebují specializaci, ale úplný opak – co největší všestrannost. Jenže jsou pod tlakem buď ambiciózních rodičů, kteří chtějí mít doma malého mistra světa, anebo svých klubů, které dostávají státní dotace nejen na hlavu, ale také podle výsledků v soutěžích.

Změnit se to snaží iniciativa Trenéři ve škole. Specialisté z klubů chodí pomáhat na základní školy do hodin tělocviku. Snaží se tady rozhýbat a nadchnout pro sport i „moulíky“, jak vtipně říkají pohybově nepříliš nadaným dětem. Že děti potřebují umět lézt, šplhat, dělat kotrmelce, házet, skákat nebo se prát, aby z nich vyrostli budoucí úspěšní sportovci, víme díky mnoha příkladům.

Takový Roman Šebrle, olympijský vítěz v desetiboji, který jedenáct let držel světový rekord, začínal s atletickým vícebojem až v 19 letech. Do té doby se věnoval fotbalu. Ve stejném věku s veslováním začínala i Miroslava Knapková, pozdější mistryně světa a olympijská vítězka ve skifu. Přitom jako dítě se věnovala běhu na lyžích a lehké atletice.

Jestli mají trofeje z velkých turnajů zdobit v Česku i jiné místnosti než jenom dětské pokojíčky, potřebujeme změnit přístup.