Glosa: Boj za lidská práva není na částečný úvazek

„Neumím si představit, jak náročný myšlenkový boj musí aktuálně svádět Pavel Fischer-politik, který usiluje o co největší přízeň veřejnosti, když otáčí o skoro 180 stupňů.“

Do prezidentských voleb zbývá jen 86 dní. A je jisté, že ačkoli někteří kandidáti teprve oficiálně oznamují svou účast v politickém a marketingovém boji, nebude to pro voliče zrovna ta nejdůstojnější podívaná.

Prezidentský uchazeč a nezávislý senátor Pavel Fischer při úterním potvrzení své kandidatury dokázal, že podceňuje intelekt a paměť voličů. A tím nenarážím jen to, že si za své heslo zvolil stejný výrok jako protivládní demonstranti svolávaní v pravidelném intervalu na pražský Václavák proruskými dezinformátory.

Mnohem závažnější než shodné motto „Česká republika na prvním místě“ je jeho postoj k homosexuálům. Třebaže se Fischer dlouhodobě prezentuje jako bojovník za lidská práva, těžko si tenhle status obhájí před voliči s pamětí delší než 48 hodin.

Jeho představa o tom, že pokračuje ve šlépějích Václava Havla, se totiž výrazně liší od reality. Třebaže hlásá stejná práva pro všechny, drží se silně náboženských zásad, které v tomto případě chtě nechtě neladí s rovností mezi lidmi.

Nelze jednou vidět souvislost mezi uzákoněním stejnopohlavních párů a „tržištěm s dětmi“, a pak se z možné role budoucího prezidenta ohánět tím, že by stejnopohlavní svazky legalizoval v případě „robustní podpory“ v parlamentu. Působí to, jako by říkal: „Tak tedy jo, podpořím vaše práva, ale jen když se najde vůle jiných“.

Navzdory pokrytectví je ale nutno Fischerovi přiznat k dobru, že by, tedy alespoň podle toho, co říká, nestál po zemanovsku v cestě společenskému konsenzu. Těžko ovšem zapomenout na to, že to byl také Fischer, který se už dříve nechal slyšet, že by jako prezident nejmenoval ústavním soudce homosexuála. Kéž by jednou změnil i tento názor.

Neumím si představit, jak náročný myšlenkový boj musí aktuálně svádět Fischer-politik, který usiluje o co největší přízeň veřejnosti, když otáčí o skoro 180 stupňů.

Neumím se vžít ani do Fischera-obyčejného člověka těsně před šedesátým rokem života, když mu veřejnost dává drsnou zpětnou vazbu. Senátorovi jeho vnitřní dilema nezávidím. Nechtěla bych být v jeho kůži a obhajovat sama před sebou i před společností protichůdnost vlastních výroků.

V jedné věci jsem si ale hodně jistá, a sice, že v boji za lidská práva se nehraje na částečný úvazek. Buď člověk chápe podstatu toho, proč nejsou lidé druhé kategorie, a nebo to relativizuje a trapně pod tíhou kritiky uskakuje od vlastního přesvědčení.

Kdyby voliči postupovali jako Pavel Fischer, mohli by říkat, že by pro něj hlasovali, kdyby měl silnou, robustní veřejnou podporu. Jenže tu zřejmě po právu nezíská.