Článek
Válka na Ukrajině není film na Netflixu – nedá se zařadit do kolonky „zas někdy jindy, teď už jdeme spát“.
Cítit únavu nebo vyčerpání z války na Ukrajině si může dovolit běžný člověk. Čelní politici, jednotlivé státy a vůbec všichni členové západního společenství si ovšem ani náznak ochladnutí vybrat nemohou.
Netřeba si dlouze vysvětlovat, že je přirozenou reakcí prostého občana po bezmála dvou letech válečného utrpení na Ukrajině ztratit koncentraci, obalit se silnější izolační vrstvou nebo třeba poodstoupit o pár kroků zpět ve snaze se z toho všeho nezbláznit.
Je zcela v pořádku, když člověk nekonzumuje – jako před dvěma lety – každičký detail o válce nebo když před televizní obrazovkou na chvilku zavře oči při zobrazení všech hrůz, kterými Rusko den po dni dokazuje, že mu není nic svaté.
Není ani hanbou se v zájmu vlastního duševního zdraví o válce informovat jen v určitých intervalech. Zvlášť když v jednu chvíli v přímém přenosu sledujeme teror na Ukrajině a krátce nato brutální činy na Blízkém východě.
Životy nás všech zkrátka běží dál, jakkoli krutě to zní. Při tom bychom ale neměli zapomínat na to nejdůležitější, a sice že únava, vyčerpání nebo frustrace z dramatického světového dění nesmí přerůst v dlouhodobý nezájem, apatii, nebo dokonce lhostejnost.
Bez toho bychom byli slabí a nicotní. A dvojnásob to platí pro ty, kteří u sebe koncentrují výrazně větší moc než běžní smrtelníci. Vysoce postavení politici, jednotlivé státy, evropské společenství a vůbec celý Západ nesmí polevit.
A přesto to chtě nechtě dělá. Události posledních týdnů a měsíců bohužel ukazují, že se západní společenství staví k válce, která zuří na území Ukrajiny, zhruba tak podobně jako uživatelé sociálních sítí jako TikTok nebo Instagram k ne příliš atraktivnímu videu. Vnímá ho, ale už těká pohledem jinam.
Ochabuje podpora veřejnosti k vyzbrojování Ukrajiny i k ochotě pomáhat válečným uprchlíkům. Data odhalují také menší podporu protiruských sankcí. Italská premiérka Giorgia Meloniová se dokonce nechala slyšet, že vidí „velkou únavu na všech stranách“. Podle ní se s vědomím hrozby dlouholeté války přiblížila chvíle, kdy „všichni chápou, že potřebujeme cestu ven“.
Čím víc na povrch prosakuje únava západního světa z války na Ukrajině, tím víc se obnažuje jeho slabost. Konflikt, ve kterém umírají nevinní lidé včetně dětí, přece nelze odstavit na vedlejší kolej zájmu jen proto, že má vyčerpávající děj nebo že se ve světě i na domácí půdě děje tolik jiných nespravedlností. Únava neúnava, teď je potřeba zabrat.
