Václav Bartuška: Američanům jsem musel vysvětlovat, že Putin není kamarád

Ve své současné roli zvláštního zmocněnce vlády pro energetickou bezpečnost působí Václav Bartuška už od roku 2006, pamětníci ovšem jeho jméno znají ze začátku 90. let, kdy vyšla jeho první kniha, bestseller „Polojasno“.

Příznačně nazvaný titul shrnoval Bartuškovu zkušenost z půlroční práce v roli člena vyšetřovací komise k zásahu ze 17. listopadu 1989. Počátkem 90. let byl značně skeptický k tomu, zda se někdy podaří zjistit pravdu o tom, jak režim vlastně ve své terminální fázi na konci 80. let fungoval a proč došlo k jeho pádu tak snadno a zároveň v mnoha ohledech nečekaným způsobem. Je už dnes místo „polojasna“ aspoň částečně jasno?

Podle Bartušky byli studenti na konci 80. let pro Státní bezpečnost v podstatě neznámou protestní entitou, se kterou na rozdíl od „zavedených“ disidentů neměli vlastně zkušenost. „Pro nás bylo šokující, že o svých oponentech nevěděli skoro nic. Disent a Havla znali dobře, ale my studenti jsme byli pro ně všichni noví,“ konstatuje Václav Bartuška.

„Vůbec neměli představu, co se skutečně odehrává. Z půlky toho listopadového týdne třeba pochází hlášení, že ‚studenti prý jsou ve stávce…’!“

Práce v komisi se nakonec protáhla na půl roku a během té doby Václav Bartuška strávil mnoho hodin rozhovory se špičkami Státní bezpečnosti i samotné KSČ. „Zarazilo mě, že vlastně neměli nikoho v našem ročníku. Našli jsme jenom několik udavačů mezi přednášejícími u nás na fakultě a jednoho spolužáka, který byl o pár let starší. Ale přímo u nás v ročníku ne.“  Výsledný dojem byl přesto skličující.

„Ta síť (spolupracovníků StB) byla rozsáhlá. Někteří byli nebezpeční, někteří ne. Jedni tam jenom psali a hlásili nesmysly, jiní byli aktivními udavači  a rádi nabonzovali kohokoliv. Když dáte lidem tu možnost, tak ji mnozí využijí.“

Míra „profízlovanosti“ v Československu, jak ji Bartuška poznal během půl roku práce ve vyšetřovací komisi, ho nepřekvapila, šokující spíš bylo, v jakých rozvalinách se vlastně KSČ nacházela. Jednu z bizarních zkušeností udělal díky rozhovorům s generálem Alojzem Lorencem, šéfem StB před listopadem 1989. Lorenc při své inteligenci věděl, pro koho pracuje.

„Nejvíc ho údajně ponížilo, když po něm Miloš Jakeš v létě 1989 chtěl, aby vypátral, kdo vynesl záznam z Červeného hrádku. V době, kdy už koloval po Československu v nesčetných kopiích. Ale jak můžete říct blbovi, který vás může zničit, že je blb?“ ptá se řečnicky Václav Bartuška.

Jan Dobrovský k tomu ovšem dodává: „I dnes jsou světoví politici, kteří doporučují pít proti covidu savo nebo si ho vpichovat do žil.“ Že by byl bývalý generální tajemník jenom předzvěstí dystopických časů?

Během let, kdy Václav Bartuška pracuje pro český stát v oblasti energetické bezpečnosti, se situace v této oblasti zásadně změnila. „Moje funkce vznikla proto, že energetika prostě má vydírací potenciál.“ V roce 2017 byl také mezi těmi, kdo pro českou vládu vypracovávali analýzy, jaké jaderné zdroje pro nás přicházejí v úvahu. Výsledky těchto analýz jednoznačně varovaly před účastí Ruska v tendrech. „Tehdy nám to neudělalo moc přátel v některých částech české politiky. Ale pak přišly Vrbětice. A najednou to bylo jasné.“

Bartuška také od roku 2003 přednáší na pobočce New York University v Praze a má tak přímou zkušenost s tím, jak se donedávna podceňovala ruská hrozba i v USA.

„V té době jsem posílal ke schválení studijní program ke svému předmětu. A nastala debata s centrálou v New Yorku. Proč by mělo být Rusko bezpečnostní hrozbou pro Evropu? George Bush se přece potkal s Putinem, jsou to přece přátelé…! Ten předmět učím pořád, ale v posledních letech už nemusím nikomu vysvětlovat, proč tu přednášku mám. Ale někdy v roce 2003 jsem byl nějaký blázen z východu,“ uzavírá Václav Bartuška exkurz do myšlení západních politiků v uplynulých dvaceti letech.

Současnost vidí Bartuška realisticky – je před námi dlouhá cesta s nejistými výsledky. „Asi se bude muset Evropa naučit znovu být asertivní. Možná i zlá. Poslední rok byl užitečný. Najednou jsme mluvili - a je to i moje práce - s vládami, s nimiž se oficiálně vůbec nebavíme. A kupujeme suroviny ze zemí, které nemůžeme považovat za majáky demokracie. Jsme zranitelní, a všichni to vědí.“

Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku celý podcast, natočený během večera v pražské La Fabrice 7. listopadu, na jehož závěr proběhl slavnostní křest knižního výběru z podcastů Dobrovský & Šídlo z let 2021-22 pod názvem „Můžu to doříct…?“.