„Nevidím svou budoucnost v politice,“ říká končící slovenská prezidentka

Nelituje ani svého vstupu do politiky, ani rozhodnutí neobhajovat prezidentský mandát v nedávných volbách, které potvrdily koncentraci moci v rukou politiků ze stávající vládní koalice vedené premiérem Ficem. Svou nejbližší budoucnost vidí Zuzana Čaputová mimo politiku, ale to neznamená, že chce zcela opustit veřejný prostor.

V rámci natáčení podcastu Dobrovský & Šídlo před publikem v bratislavském klubu Kácéčko počátkem týdne končící slovenská prezidentka bilancovala jak své působení ve funkci, tak aktuální stav slovenské demokracie, o jejíž budoucnost si mnozí dělají obavy. Ona sama to prý tak černě nevidí, i když si všímá i útoků vedených na občanskou společnost, dělbu moci ve státě a další pilíře a principy, na kterých demokracie stojí.

„Přicházejí návrhy změn nebo avíza systémových změn, ze kterých mrazí. Velmi záleží na tom, jakým způsobem se s nimi dokážeme vypořádat v rámci dělby moci. Zásadní rozdíl (oproti období mečiarismu) je, že teď už jsme v EU a v NATO na rozdíl od těch 90. let,“ říká Zuzana Čaputová, která nastínila i své plány pro postprezidentské období.

Tady je výběr z hlavních témat, která v rozhovoru zazněla:

„Máme za sebou demokratické volby, ať už parlamentní, nebo prezidentské. Většina z nás si ještě pamatuje předcházející režim. Demokratické volby nejsou vůbec samozřejmostí. Máme funkční systém brzd a protivah, což je také demokratická výsada. Máme svobodu projevu, svobodu shromažďování, jsme demokratickou zemí, ale rozumím pointě té otázky.

Hranice demokracie jako kdyby byly na Slovensku teď testované. Souvisí to samozřejmě i s volbami, které máme bezprostředně za sebou. Lidé si v nich vybrali demokraticky, svobodně, ale samozřejmě důležité je to, co nás čeká a jak, když jsem mluvila o testování hranic, v těch jednotlivých testech obstojíme a jak je zvládneme. Nemyslím jen v parlamentu, ale celý ten systém, včetně systému brzd a protivah, Ústavního soudu a v neposlední řadě, jak to zvládne a jaký feedback dá občanská společnost.

Když se teď bavíme o náročnějších časech, které na Slovensku jsou, tak stále můžeme s hrdostí mluvit o občanské společnosti, o angažovaných lidech, kteří dávají kultivovaným způsobem na náměstích opakovaně, pravidelně, v mrazech, dešti, vědět, co si myslí. A to vůbec není málo. Je to silné znamení vyspělosti demokracie, která vznikla v jiných náročných časech, v devadesátých letech během mečiarismu, který byl také testem demokracie a vyprodukoval kvalitu, kterou bychom tu možná bez těch let neměli.“

„Respektuji českou vládu, především samozřejmě respektuji rozhodnutí, které udělala. Bylo to srozumitelně vysvětlené, v pochopitelném kontextu, ve kterém to zaznělo. Zároveň byla zrušena nadstandardní setkání a jednání, což ale neznamená - a máme to potvrzené -, že by kontakty na úrovni ministrů a ministerstev nepokračovaly. Mezi námi prezidenty kontakty pokračují přirozeně dál, nemluvě o těch dalších sférách a strukturách, kdy vlastně ta spolupráce není žádným způsobem - nebo blízkost - není žádným způsobem zpochybněná.

Já si myslím, že je to do jisté míry možná i projev blízkosti, kterou si mohou dovolit vlády nebo národy, které mají něco společného, jako máme my s Českou republikou, a že si mohou dovolit tuto míru upřímnosti, a to je zase zdravé a pěkné.

Jsem přesvědčená o tom, že ta blízkost, která je kulturní, jazyková, historická - společná zkušenost s naší státností, je těžko překonatelná, nemluvě o tom, že jsme pospojováni lidsky, v rodinách, v institucích, které vzájemně spolupracují. Jednoduše se to nedá jen tak lehce překonat, zahodit a ani o to nikdo nemá zájem, myslím, pokud jde o politickou reprezentaci.“

„Bylo to mé osobní rozhodnutí a nebylo ani rychlé, ani povrchní. Právě naopak, bylo mimořádně zodpovědné, dopřála jsem si na něj čas. Při plném vědomí toho, že ty scénáře vývoje po volbách mohou být různé, a vzhledem k tomu všemu, co bylo důvodem mého rozhodnutí, bych nemohla podepsat, že lituji.

Stojím si za tím rozhodnutím. Vůbec není jisté, jestli bych ty volby já teď dala, vzhledem k tomu, jak ta kampaň probíhala, v jakém kontextu se to dělo. Zároveň zanedlouho bude možná trošičku víc porozumění - vzhledem k tomu, že jsem se vypovídala v jednom knižním rozhovoru - pro mé důvody a jejich širší kontext.

Já mám pocit, že jsem za těch pět let prožila dva nebo tři mandáty v porovnání s tím, co zažívali moji předchůdci. Zároveň za těch pět let jsem si uvědomila, že všichni političtí hráči, kteří byli v nějakých pozicích při mně, tam byli rok, rok a půl a šli na střídačku do parlamentu, těch pět let to netáhl ani jeden z nich.

Ano, kdybych vyhrála volby, dalo by se v té funkci dál pokračovat, ale nebylo by to dobré ani pro zemi, nemluvě o tom, že by to nebylo dobré pro mě. Jestliže mám ten typ nároků na kvalitu výkonu mé práce a veřejné služby - a toto je sakra zodpovědná role - nemá to skončit tak, že já si připadám důležitě v paláci obloženém zlatem, ale má to být tak, že na to mám sílu, mám motivaci a energii jít dál. Já jsem věděla, že dojdu do bodu, kdy to chci v plné síle dovést do 15. června 2024 a potom by už - jak už jsem řekla - ta funkce sloužila mně, ne já jí nebo naší zemi.

Nesmírně si vážím i toho porozumění, které po tom oznámení přišlo. Věřte mi, prosím, že důvody mého rozhodnutí nebyly slabé. Znám se už padesát let, jsem bojovnice a nezaleknu se jen tak něčeho a nenechám se umlčet a v nějaké podobě budu určitě dál vytrvale sloužit této zemi.“

„Nevidím svou budoucnost v politice. Prosím ještě mi dopřejte chvilku času na odpočinek. V tom smyslu, že já v podstatě žiju v rychlíku a nechci naskočit za jízdy do jiného rychlíku a udělat nějaký typ závazku i sama v sobě. Jak se říká, dopřej si hodně času na ano a málo času na ne, takže si zatím nechávám ten čas na ano ve vztahu k některým nabídkám.

Já jsem si to tak velmi interně pojmenovala, že jsem aktuálně tak trochu unavená z boje. Už během vysoké školy jsem se angažovala a vždy jsem byla jakoby na té linii střetu, jako advokátka, právnička a potom jako prezidentka při obraně hodnot, práv a já nevím čeho. Mám pocit, že aspoň tam mě to stále táhne, že jsem si to tak abstraktně nazvala, že místo boje bych se chtěla věnovat podpoře růstu a čemukoli pozitivnímu, co bude podporovat to zdravé, dobré a potřebné pro Slovensko.

A když se to spojí s mými talenty a dispozicemi, tak jako je má každý, tak to bych měla velkou radost. Chci, aby mi to dávalo smysl, aby to dávalo smysl naší zemi, protože toto je moje životní kontinuum, ono to mění formy, mění se mi scény v jednotlivých obdobích mého života, ale v zásadě toto je životní kontinuum, tak v něm bych ráda pokračovala.“