Dobrovský & Šídlo: Zločin a trest v české politice

Jak v Česku odcházejí ministři předčasně z politiky? Platí u politika presumpce viny? A je to ve všech případech výhra, když politik položí funkci, odejde z politiky a s důvěrou se nechá „očistit“ skrz trestní stíhání?

17. prosince 1996 odjel místopředseda vlády, předseda ODA a ministr spravedlnosti Jan Kalvoda do Poslanecké sněmovny, aby tam oznámil, že skládá mandát a rezignuje na svou vládní funkci. Sněmovnu tím ohromil a pro zbytek dne vyřadil z provozu. Všeobecně respektovaný politik odstoupil kvůli tomu, že si nechával jako absolvent právnické fakulty říkat pane doktore, přestože nesložil rigorózní zkoušky, a neměl tedy právo na titul JUDr.

Nebyl tehdy ve sněmovně s takovým škraloupem sám, ale zřejmě jako jediný vyvodil ze svého případu jasný důsledek - nutnost zanechat politického života. ODA se z Kalvodova odchodu už nikdy nevzpamatovala.

Dobu mezi odchodem Jana Kalvody až k posledním demisím Babišovy vlády samozřejmě lemují nejrůznější případy odchodů z ministerských křesel. Co osobnost, to jiný politický i lidský osud.

V mnoha kauzách demisí nebo vynucených odchodů politiků z vysokých funkcí hrálo roli nejen otevřeně klientelistické chování či náznaky korupce, ale někdy i mediální nešikovnost, naivita nebo prostý fakt, že dotyční ztratili podporu vlastních stran, ať už právem či nikoliv.

„Myslel jsem si hlavně, že je to blbost. Že se nic takového nemůže stát. Byl jsem v šoku a pořád jsem si myslel, že to nějaká vyšší autorita musí zrušit a že když dám odvolání, že se to přece musí vysvětlit. A teprve když bylo zamítnuto, tak jsem pochopil, že to nespadlo z nebe a že to je vážnější. A že to je konec mojí politické kariéry,“ komentuje po letech v rozhovoru pro podcast Dobrovský & Šídlo bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář své obvinění z roku 2005.

Tehdy byl obviněn ze zneužívání informací v obchodním styku. V lednu 2007 byl pak odsouzen na pět a půl roku, bez důkazů a po náhlém překvalifikování údajného trestného činu, při kterém navíc nevznikla státu žádná škoda.

„Já jsem byl u vynesení rozsudku v soudní síni. A pozoroval jsem na těch obžalovaných zděšení, co to z úst soudkyně Slepičkové může vlastně vypadnout za neuvěřitelný nesmysl. Něco příšerného - s jakou vervou, odhodláním a vášní dávala najevo, že teď si vyřizuje účty s proradnými politiky, kteří nedělají nic jiného než kradou. Byl to zážitek, který ve mně po dlouhé době vyvolal dojem, že ještě nejsme zdaleka na konci cesty ke svobodě a k právnímu státu,“ vzpomíná Jan Dobrovský.

Ve stejné době musel odstoupit kvůli zamotanému vysvětlování financování svého bytu premiér Stanislav Gross. Ve srovnání s dnešními skandály šlo o „bagatelní“ částku jednoho milionu, jehož původ neuměl předseda vlády věrohodně vysvětlit.

Zajímavá je dějinná úloha poněkud nešťastného vládního týmu Petra Nečase z let 2010 až 2013. Kromě politické nestability často způsobené začátečnickým chováním mnoha ministrů populistické strany Věci Veřejné se za Nečasovy vlády odstupovalo za prakticky každý prohřešek ministra nebo i jeho podřízených a spolupracovníků. Na svém místě kromě premiéra nakonec zůstala bezmála jen trojice Schwarzenberg, Kalousek, Heger.

Ministr Kocourek „odklonil“ 16 milionů při rozvodu s manželkou. Ministr Drobil doplatil na průšvih svého poradce. Nakonec odstoupil i Alexandr Vondra kvůli kauze ProMoPro.

„My jsme je za to jako novináři plácali po zádech, že takhle má vypadat politická kultura. Ale každá jedna demise podporovala ve společnosti to, co jí začal našeptávat Andrej Babiš. Že žije v totálně zkorumpované džungli, v prohnilé zemi, kde i dokonce i ministři musejí odstupovat! A po tom divadle Šlachty s Ištvanem na Úřadu vlády stačilo Andreji Babišovi se pro tu moc už jenom shýbnout,“ dodává Jindřich Šídlo.

Je otázka, jaké poučení z toho všeho plyne. Případ Vlasty Parkanové, která byla za kolektivní rozhodnutí vlády devět let stíhána a definitivně osvobozena až letos, dává tušit, že rozpor mezi presumpcí viny i neviny v politice se bude vždycky hledat obtížně.

Prošli jsme v české politice velkým obloukem – od odchodu kvůli užívání neexistujícího titulu přes oprávněnou protikorupční atmosféru ve společnosti až k hysterii, že „všichni kradou“. To vše pak bylo zakončeno bagatelizací obřího střetu zájmů samotného premiéra.

Za jaká provinění nebo podezření odcházejí ministři či ministryně předčasně z politiky? A platí u politika presumpce viny?

Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.