Dobrovský & Šídlo: Mohou média „nemít názor“?

Prezidentská volba opět rozvířila debatu, na čí straně stála média. Měli by novináři tajit svůj politický názor? A jak se dá při práci v médiích dosáhnout rovnováhy mezi vlastním názorem a objektivitou nebo nepředpojatostí?

Hledat v žurnalistice hranici mezi politickými názory a politickým aktivismem znamená neustálý boj novinářů se sebou samými. Situace je o to složitější, že v posledních deseti letech začali Babiš se Zemanem média plošně označovat za své nepřátele, snad až na média spřátelená či vlastněná skrz svěřenský fond předsedou vlády. Čímž vznikl optický klam, že novináři jsou na stejných pozicích jako tehdejší opozice, tedy dnešní vláda.

Tím došlo zákonitě k nedorozumění: Někteří politici dnes už vládního tábora si začali potichu a někdy i nahlas myslet, že právě k nim jsou teď novináři zbytečně kritičtí. Nejsou.

To, že dnešnímu prezidentovi a dnešní vládě je většina novinářů názorově blíž než předešlé garnituře, ještě neznamená, že budou Petra Pavla nebo Fialovu vládu plácat po zádech. A ve své většině to také nedělají. Mezi politickými postoji a aktivismem je totiž vždycky rozdíl.

„Mít nějaký názorový postoj neznamená glorifikaci konkrétního politika, a ten postoj vůbec nemusí vznikat jenom v souvislosti s politikou. Proč by novináři neměli mít svůj názor? Něco si myslíme, podle toho píšeme, ale klíčová je ochota k polemice. A nesmí se to zhoupnout do aktivismu, tedy aby novináři politiku sami dělali,“ říká Jan Dobrovský.

Přitom v začátcích porevolučních médií byl jistý aktivismus pochopitelný. Jan Dobrovský například vzpomíná na doby, kdy těsně po revoluci pracoval v Lidových novinách a v Československé televizi.

„Dobře si vzpomínám, jak se už i předtím existující redakce najednou uvolnily, nadechly a začaly se angažovat politicky v budování nového systému. Všichni se báli návratu starých pořádků, a stali se tím pádem součástí politické scény. To netrvalo dlouho. Teď je situace úplně jiná, a myslím, že by to čtenáři odmítli,“ domnívá se Dobrovský.

„Léta podporuji hodnoty, ne politiky. A pokud ti politici sdílejí stejné hodnoty jako já, tak fajn. Ale nikdy se nechci spojovat s konkrétní politikou figurou. Nemáš dávat politikům, případně svým potenciálním kritikům jednoduché a laciné záminky k tomu, aby tě už dopředu pokládali za nedůvěryhodného a aby tě mohli diskreditovat. Oni si tu šanci ostatně tak jako tak najdou,“ dodává Jindřich Šídlo.

Existují dnes ještě mainstreamová média? Jak se na začátku 90. let u nás vytvářela média veřejné služby a co znamenal termín „daň z nezájmu“? A budou do budoucna politici vůbec média potřebovat, nebo si vystačí se sociálními sítěmi?

Poslechněte si další díl podcastu Dobrovský & Šídlo v přehrávači v úvodu článku.