Dobrovský & Šídlo: Jsme členy NATO. Zvykněme si na to, že musíme obětovat víc

Kdo nás kdysi dostal do NATO, a kdo do toho házel vidle? Co si o NATO v 90. letech mysleli Klaus, Zeman, Kavan, Buzková a Gross? A proč je dobré být v NATO, ale není to zadarmo?

Česká republika si 12. března připomíná 23 let od vstupu do Severoatlantické aliance. Jednou z prvních událostí 90. let, kdy bylo jasné, že bychom mohli vstoupit do NATO, byla návštěva amerického prezidenta Billa Clintona v Praze v lednu 1994.

Jak připomíná Jindřich Šídlo v novém díle podcastu Dobrovský & Šídlo, nešlo zdaleka o to, jestli byl Václav Klaus pozván na jazz do Reduty, ale především šlo o iniciativu Partnerství pro mír – agendu, se kterou tehdy Clinton do Prahy přijel.

Zpětně vzato se cesta do NATO odehrála velmi rychle. „Odhady byly, že když vše půjde dobře, tak se s plnohodnotným členstvím může počítat kolem roku 2006. Partnerství pro mír byla vlastně platforma pro to vůbec ten dialog zahájit,“ zmiňuje Jan Dobrovský.

Z toho totiž tehdy nebyli zdaleka nadšení političtí představitelé v USA ani v západní Evropě. „Tušili, že to bude stát spoustu peněz. Že vůbec není jasné, jestli ve východoevropských zemích jsou politické reprezentace, které nepodléhají otřesům, jestli ta revoluce bude pevná a nebude to jen cesta k socialismu s lidskou tváří,“ dodává Dobrovský.

„V první půlce devadesátých let mimořádnou práci na přesvědčování Billa Clintona odvedl Václav Havel a Lech Wałęsa. Důležitou roli sehrála vláda Václava Klause. Jemu osobně to sice bylo jedno, ale klíčovou roli při administraci té věci hrál jeho ministr zahraničí Josef Zieleniec a Zielencův náměstek Alexandr Vondra,“ připomíná Jindřich Šídlo.

Dnes, po 23 letech, jsme v situaci, kterou jsme si nedovedli přestavit. Rusko útočí na zemi, která je takřka naším sousedem, přitom není členskou zemí NATO, a naším úkolem se stává nejen stát za Ukrajinou, ale vedle ní.

Doba vstupování do NATO bez jasného soupeře už minula. Možná nám bude trvat, než pochopíme, že musíme obětovat víc. Jindřich Šídlo komentuje náš dnešní stav jednoznačně.

„NATO byl pro nás exkluzivní klub, ve kterém stačí si užívat jeho výhod. Jenomže jsme zjistili, že členství v něm ovšem nese i rizika a skutečnou obranu. Je to vážné místo, kde se rozhodne, jak se tahle civilizace bude bránit. Musíme si zvyknout na to, že musíme obětovat víc,“ říká.

Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.