Dobrovský & Šídlo: Jak rock, džíny a Jiří Černý pomáhali přežít komunismus

Nedávno zesnulý hudební publicista Jiří Černý byl po všech stránkách nepřehlédnutelná osobnost. A řadě lidí doslova změnil život. Patří k nim i Petr Nosálek, dlouholetý novinář a Černého dobrý přítel, kterého si jako speciálního hosta pozvali Jan Dobrovský s Jindřichem Šídlem na živé natáčení svého podcastu do pražského sálu La Fabrika.

„Jirku jsem potkal poprvé v olomouckém Divadle hudby, když jsem jako gymnazista byl členem takzvané Hudební mládeže,“ říká Petr Nosálek o prvním setkání s Jiřím Černým, publicistou a protagonistou slavných Antidiskoték v 70. letech. Ty se mu nakonec staly inspirací i pro pozdější vlastní hudební pořady pro veřejnost v době nástupu videa.

„Od té doby mě Jirka začal na dálku sledovat. Začal jsem dostávat  pozvánky na výjezdní zasedání pražských hudebních publicistů, kde se diskutovalo o vážné, ale i populární hudbě s takovými jmény, jako byli Antonín Matzner nebo Leo Jehne,“ dodává Petr Nosálek. A počátkem 90. let se pak s Jiřím Černým sešli i ve stejné redakci.

„Pár týdnů po revoluci, v březnu 1990, jsem dostal na stůl v Sigmě Olomouc, kde jsem stále ještě pracoval, telefonát. A Jirka mi rovnou nabídl místo v nové redakci Rocku a Popu. Neváhal jsem ani vteřinu.“

Vraťme se ale ještě do předrevolučních dob: co vlastně byly Antidiskotéky Jiřího Černého? On sám je kdysi v pořadu Českého rozhlasu Káva u Kische charakterizoval jako „svůj vlastní rozhlas“.

„Někdy jsem měl 150 pořadů do roka. A hrůzyplné by bylo, kdybych psal o hudbě a říkal si: ‚Píšu o něčem, co ty lidi nikdy nebudou slyšet.‘ Ale takhle jsem věděl, že těch pár desítek tisíc lidí si to poslechne. Pro mě to byla svým způsobem nádherná léta, na která nezapomenu,“ vzpomínal na tu dobu Černý.

Že měly Antidiskotéky zásadní význam pro několik generací, potvrzuje i Petr Nosálek: „Poslouchali jsme úžasnou češtinu, kultivovaný jazyk, informace, ke kterým jsme neměli přístup. A po té chvilce náboženství, kdy jsme mu viseli na rtech, spustil přenosku na gramofon. Jirka měl takový vkus, že jsme nepochybovali o tom, jestli ta hudba, kterou pouští, je dobrá. Maximálně, když se nám nezamlouvala, jsme začali pochybovat o svých vlastních schopnostech v ní vidět to, co viděl on.“

„Hudba byla jedním z nejsvobodnějších projevů té doby vůbec,“ poznamenává Jan Dobrovský. „A nebylo to tak jednoduché, ten režim neumožňoval každému, kdo si zlíbil, cokoliv hrát někde na veřejnosti. I pro muzikanty byly přehrávky, komplikované zkoušky a taky tvrdé zákazy.“

„Jirka sice držel zdánlivou apolitičnost těch Antidiskoték, ale věděl, že hudba je symbol svobody. Protože jakákoliv tvorba v té zemi byla symbolem svobody. Nejenom hudba, ale i malířství, sochařství, psaní literatury, cokoliv,“ dodává Dobrovský.

Zajímavé přitom bylo, ze komunistický normalizační režim nebyl ani natolik chytrý, či aspoň lehce prozíravý, že by trochu povolil uzdu a snažil se v nějaké minimální míře uspokojit poptávku po západní hudbě. To znamená třeba tu a tam pustit do země některou slavnou západní kapelu. Na to vzpomíná i Jindřich Šídlo:

„Pro mě jedním ze zajímavých fenoménů té doby bylo, jak za velkými rockovými kapelami, které tady samozřejmě až do roku 1988, kdy přijeli Depeche Mode, vůbec nebyly, se jezdilo do Maďarska. To byly úplné poutě. A Michal Horáček v tehdejším Mladém světě pořád otravoval Pragokoncert a ÚV KSČ s dotazy, kdy sem bude moci přijet kapela Queen, Peter Gabriel nebo Talking Heads.“

Jak se žilo s hudbou v době, kdy ji postihovaly, zákazy, obstrukce a pronásledování těch, kdo ji chtěli dokonce jen poslouchat? Co považuje Petr Nosálek za nejzásadnější vývozní artikly Spojených států po roce 1945? A který okamžik svého života označil Jiří Černý za nejšťastnější? To všechno se dozvíte z první části záznamu z vystoupení podcastu Dobrovský & Šídlo v La Fabrice. Poslechněte si ji v přehrávači v úvodu článku.