Dobrovský & Šídlo: Jak jsme se vrátili z dovolené a bylo po Československu

Druhý díl podcastu Dobrovský & Šídlo o rozdělení Československa se s hostem – šéfredaktorem Denníku N Matúšem Kostolným – věnuje vývoji po volbách v roce 1992 a devadesátým létům v obou samostatných státech.

Už 17. červenec byl den, který vlastně rozhodl o rozdělení - Slovenská národní rada přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenska. Z legislativního hlediska začala demontáž společného státu. V reakci na to odstoupil o tři dny později ze své funkce prezident Václav Havel.

V té době už měly delegace ODS a HZDS za sebou několik kol jednání, mimo jiné i první z oněch dvou slavných v brněnské vile Tugendhat. Do historie vešlo především to druhé z 26. srpna 1992, kdy se Václav Klaus a Vladimír Mečiar postavili po dlouhém nočním jednání před novináře a oznámili, že k 1. lednu 1993 vzniknou dva samostatné státy (pikantní je, že tu klíčovou větu nechal Klaus lišácky říci Mečiara).

Ale i první jednání v Tugendatu brzy po volbách bylo přelomové - slučitelnost programu HZDS a ODS byla téměř nulová, ale vůle dohodnout se na rozchodu nechyběla. Podle dobových svědectví zatímco Mečiar s Klausem na zahradě jednali o tom, jak sestavit vládu, jejich delegace mezitím nadhodily možnost rozdělení státu. A byl to údajně místopředseda HZDS Michal Kováč (pozdější první slovenský prezident a jednoznačný Mečiarův soupeř), který rozdělení navrhl. Česká strana pochopila. A zařídila se podle toho.

„Zatímco slovenská strana zapalovala vatry samostatnosti, česká strana byla rychlejší, pragmatičtější, připravenější,“ komentuje to Matúš Kostolný.

Důležitým momentem také bylo, že Václav Klaus rezignoval na snahu stát se federálním premiérem a směřoval do funkce premiéra českého, a tak funkci „likvidátora na dobu neurčitou“ převzal nově jmenovaný československý premiér Jan Stráský. Po Havlově rezignaci na Stráského přešly i prezidentské pravomoci, protože dalšího československého prezidenta se už ve federálním parlamentu zvolit nepodařilo.

Dodnes se diskutuje o otázce referenda. Zjevně k němu chyběla politická vůle a zároveň byly na místě obavy z toho, že jeho uspořádání by se stalo pouhou brzdou, jež by samovolnému rozpadu federace stejně nezabránila.

„O referendu se nemluvilo, protože česká strana byla připravená realizovat reformy, a bylo to pro ni kruciální. Úspěch ve volbách byl mandátem pro pokračování v té reformě. A bylo potřeba pokračovat rychle. Byla tu řada zásadních věcí, které znejišťovaly společnost, mohly hrozit stávky či nepokoje. A čím rychleji se rozdělení provede, tím to bude lepší, v tom měl Václav Klaus naprostou pravdu,“ říká Jan Dobrovský.

Může se zdát, že politici tehdy nevěnovali reakcím veřejnosti v obou zemích dohasínající federace velkou pozornost. Věci ovšem spěly do finále tak rychle, že - trochu cynicky řečeno - voličů se nikdo na nic ani zeptat nestihl. A přestože žádná politická strana - s výjimkou Slovenské národní strany - nepředložila ve volebním programu jednoznačný záměr, co dál s federací, po volbách byla už situace poměrně jasná z postojů obou vítězných stran.

Tváří v tvář slovenským představám a požadavkům Klaus a většina české politické reprezentace upřednostnili jakýsi princip předběžné politické opatrnosti, pokud bychom si chtěli vypůjčit termín z oblasti ekologie, která je pro V. K. jinak velmi vzdálená. V každém případě se rozdělení Československa zpětně jeví jako Klausův poslední velký konstruktivní čin v politice.

„Já jsem si přál společný stát, ale zároveň jsem si říkal – když už to musí být, tak bez toho referenda je to asi pragmatičtější a rychlejší cesta. Jenom upozorňuji, že několik set kilometrů od nás se tehdy kvůli národnostním třenicím střílelo – hovořím o Jugoslávii. Já doufám, že bychom po sobě se Slováky nikdy nestříleli, ale atmosféra v Evropě nebyla tehdy úplně klidná,“ dodává Jindřich Šídlo.

Poslechněte si celý díl v přehrávači v úvodu článku.