Článek
Před pěti lety začala pandemie, která změnila svět. „V prvním textu o covidu jsem v únoru 2020 napsal, že nejspíš zasáhne Asii a že v Evropě a Severní Americe to bude jen pár případů. Nebo že to bude celosvětová katastrofa,“ vzpomíná profesor Jan Konvalinka. Přinášíme vám částečný přepis rozhovoru biochemika Konvalinky s podcastovým duem Jindřichem Šídlem a Janem Dobrovským o pandemii nemoci SARS-CoV-2.
Jindřich Šídlo:
Já bych se nejprve dostal ještě před 1. březen. Zajímá mě, kdy jste o něčem, jako je covid-19, slyšel úplně poprvé? Říká se, že to vyrobila CIA a vypustila do světa - k tomu se dostaneme později - kdy jste o tom slyšel poprvé? Bylo to už v prosinci 2019?
Já dostávám svodky ze Světové zdravotnické organizace o nových virech, protože se kolem virů pohybuji už od konce osmdesátých let, hlavně HIV, ale taky chřipka a RNA viry. Takže jsem jeden z těch lidí, co dostávají svodky z WHO. A o tom, že se objevila nová infekční choroba ve Wu-chanu, se ta první zpráva objevila na konci prosince. Je třeba říci, že takové zprávy chodí každý týden a že mě to tenkrát v prosinci 2019 rozhodně nějak nezneklidnilo. V lednu už to vypadalo zajímavěji. Přiznám se, že mě to bavilo profesně. V únoru jsme s přítelem Ladislavem Machalou, infektologem z Bulovky, napsali první populární článek o covidu, který se ještě tenkrát nejmenoval covid, ale říkalo se tomu SARS-konv jako koronavirus. Říkal jsem, že to nemá nic společného s Konvalinkou. To jsem potřeboval zdůraznit. Když se na to podívám po těch pěti letech, tak jsem docela hrdý, že jsme to docela trefili a že jsme si neudělali ostudu s prvním článkem. Končí tak, že to nejspíš dopadne jako vždycky, to znamená, že se to rozjede po jihovýchodní Asii. Pár sporadických případů se dostane do Severní Ameriky a do Evropy, ale tady to díky naší pokročilé epidemiologii samozřejmě včas zastavíme a bude to stejné, jako to bylo se SARSem (syndrom náhlého selhání dýchání, jehož první výskyt datujeme do roku 2002, pozn. red.) nebo MERSem (onemocnění plic a ledvin šířící se od roku 2012, pozn. red.), a že to zase zvládneme. A byla tam doložka: „Anebo to taky může dopadnout špatně. Všichni umřeme, včetně autorů tohoto článku,“ to byl takový vtipný konec.
Jindřich Šídlo:
Já si z té doby ještě pamatuji jeden článek, který napsal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO), který nás ujistil, že všechno bude úplně v pohodě, že jsme na to velmi dobře připraveni. Kdy bylo jasné, že to asi bude větší problém, než jsme si mysleli? A proč se to stalo?
Tady možná byli lidé moudřejší a informovanější než já. Já jsem si uvědomil, že se blíží velký průšvih, když jsem dostal první zprávy z italských nemocnic v Lombardii o tom, co se tam děje. Že tam je zdravotnický systém přetížený, že lidé umírají na jipkách a že je to nezvladatelná infekce. Najednou jsem zjistil, že se to do té Evropy dostalo a nepodařilo se nám to, co se SARSem 1. Myslím si, že řada dalších kolegů to zpočátku nepodceňovala, ale opravdu být expertem vás někdy zavádí na špatnou cestu, protože „per analogiam“, podle zkušenosti z minula, a ta zkušenost z minule byla, že velmi přísná epidemiologická opatření kolem roku 2003 se SARSem 1 způsobila, že se to dostalo do Toronta, několik výjimečných případů do Británie a tím to skončilo. V Evropě to v podstatě vůbec nebylo. A výborná otázka zní, proč je SARS 2 tak jiný než SARS 1, ačkoliv SARS 1 byl asi desetkrát smrtnější, to byla desetiprocentní smrtnost. Lidé opravdu umírali. Podle mého názoru ten hlavní důvod je, že koronavirus šíří i lidé bez příznaků. Nemusíte mít příznaky, abyste byl infekční, což u SARSu 1 nebyla pravda. Vy jste musel kašlat, kejchat, mít horečku, zkrátka to onemocnění bylo vidět.
Jan Dobrovský:
Jak jste popisoval dění v Itálii, tak už bylo jasné i spoustě laiků, že se něco děje, protože média o tom referovala dost intenzivně. To nebyla legrace. Byla tam hromada lyžařů z části Evropy, do níž patří i Česká republika. Takže bylo nad slunce jasnější, že se ta infekce dostane sem ve velmi krátké době. V tu chvíli člověk předpokládá, že by měl nastat nějaký předpřipravený scénář, co se dá dělat v případě, že přijde pandemie?
Jan Konvalinka:
Ano, to existuje ze zákona i protiepidemický plán. Tohle je teď mimo můj obor, ale existuje plán, který by se měl teoreticky pravidelně upravovat a připravovat. On existoval, pokud správně si to pamatuji, a co mi říkali kolegové, tak nikdy nebyl přesně uplatněn a nebyl příliš použitelný. Měli jsme předsedu vlády Babiše (ANO), který řídil epidemii jako ostatně všechno ostatní - sám.
Jan Dobrovský:
Mikromanagmentem, to znamená nesystematicky.
Jan Konvalinka:
Ano. Čili vlastně (plán) nebyl. Správně by takovou věc měl řídit ministr vnitra spolu s ministrem zdravotnictví. Tady jsme měli dokonce několik krizových štábů, kterým všem předsedal předseda vlády.
Jan Dobrovský:
A posléze taky několik ministrů zdravotnictví, kteří se na křeslech měnili.
Jan Konvalinka:
Dokonce pět, přičemž ten první byl stejný jako poslední. Myslím si, že to je evropský rekord. A podle mého osobního názoru jeden z důvodů toho velmi špatného výsledku.
Jan Dobrovský:
Tím nechci kritizovat jednotlivé ministry, protože si to nezaslouží. Ono, aby se člověk zorientoval ve zvlášť takhle náročné situaci, jako byla pandemie a byl kvalitním politikem, protože to není manažerský post, být politikem…
Jan Konvalinka:
Jenom to, aby se zorientoval na ministerstvu. Tam člověk zabloudí, když tam přijde.
Jan Dobrovský:
Lecjaký ministerský úřad je k zabloudění. To je Kavka v přímém přenosu. Tak ti lidé často ani neměli šanci se zorientovat a byli nuceni neustále pořádat tiskové konference. Novináři po nich stále něco chtěli, což je jejich právo a práce, ale vyjadřujte se k věcem, o kterých vlastně vůbec nic nevíte. Politik přece není ten, kdo by věděl, jak se zvládá pandemie. Na to existuje nějaký plán, jak jste řekl, a měli by k tomu být institucionální pravidla, kde by se objevil někdo, kdo má dostatečnou autoritu a mohl uklidnit ty, kteří se cítí být ohroženi, protože to ohrožení už pramení z toho množství informací, které proudí, ale nám se to nepovedlo. Takže panika, respektive i politická panika v těch opatřeních, byla značná. Všímal jste si toho i v jiných zemích?
Jan Konvalinka:
Já myslím, že trochu jo, ale u nás to bylo z těch zemí, o kterých něco vím a kde jsem rozhodoval, nejhorší. Británie měla vědecký výbor, který tu věc řídil. Němci měli Kochův ústav, o koronaviru mluvili odborníci, nebo jeden vybraný odborník, který byl určitým mluvčím té věci. V USA měli Anthonyho Fauciho a u nás jsme měli pana premiéra a konaly se každodenní tiskové konference, někdy dokonce dvě, a to v době, kdy žádné nové informace neměli. Obávám se, že politici chtěli být viděni, jak razantně řeší krizovou situaci. A myslím si, že to bylo mimořádně kontraproduktivní.
Jindřich Šídlo:
Já éru covidu dělím do několika období a bude mě zajímat, jestli jsme jako společnost a země během jara roku 2020 fungovali dobře? Byla to neuvěřitelná zkušenost prázdných ulic a roušek, které jsme si šili sami a najednou jsme nemohli do práce. Já mám takovou teorii, že tím, jak bylo jaro, přibývalo slunce a začalo být trochu hezky, tak ta čísla byla vlastně nízká a byla to taková optimistická éra covidu. Jasně, Andrej Babiš vozil roušky a zažili jsme si neuvěřitelné věci, včetně šaškování před čínským letadlem nebo ponížení, kdy ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) vyhrožoval Martinu Hálovi za kritický článek o Číně. Ale to jaro dopadlo dobře, ne? Byli jsme opravdu „Best in covid“. Teď se tomu Babišovi smějeme, ale co se týkalo jara 2020, tak to je pravda.
Jan Konvalinka:
A já myslím, že to je paradoxně, což tak v životě často bývá, taky podklad nebo podstata budoucích problémů. My jsme dopadli strašně dobře, my jsme tady neměli plné nemocnice, my jsme neměli umírající na chodbách.
Jindřich Šídlo:
Všichni pravidla dodržovali, že?
Jan Konvalinka:
Ano. Tenkrát jsme se velmi aktivně pustili do vývoje testovacích metod. To by bylo hodinové vyprávění, ale najednou globalizace skončila ze dne na den. Jako vědecká laboratoř jste byli zvyklí dostávat chemikálie z Jižní Koreje a z Tchaj-wanu, které vám přijdou FedExem druhý den, a najednou prostě nebyl ani FedEx, ani Jižní Korea, nebylo blbý Německo, nebylo nic. My jsme najednou museli hledat způsoby, jak ty triviální metody, které učím studenty bakalářských studií, jak dělat PCR, což je hrozně jednoduché, potřebujete na to pár chemikálií. Jenomže ony nebyly a teď jsme si museli sami udělat, co jsme uměli. Museli jsme vypracovat metody. Jenomže tu metodu jsme nemohli dělat jenom my na Akademii věd, ale taky sestřičky na severní Moravě. A aby nefungovala dvakrát, čtyřikrát za odpoledne, jak jsme byli zvyklí, ale deset tisíckrát s chybovostí menší než 1 % nebo hluboko pod 1 %. Takže to bylo dramatický a musím říct, že ta solidarita lidí, nadšení mých kolegů, kteří opravdu několik týdnů vůbec nespali, pracovali 24 hodin denně, a lidí, kteří nám vozili pizzy, a zástupců velkých firem, kteří nám volali, jestli nechceme víc aut, že by nám pomohli rozvážet. Já si opravdu připadal jako v listopadu 89.
Jan Dobrovský:
Bylo to obrovský vzepětí vzájemný pomoci. Třeba to šití roušek doma nebo aktivity některých městských částí v Praze. Vzpomínám si, jak tady na Praze 7 místní starosta Čižinský (Praha Sobě) změnil svůj úřad na to, že se tam šily roušky a vyráběla se tam dezinfekce, která symbolizovala to, že když si budeme mýt ruce, tak ta infekce přijde později. Celá iniciativa nebyla příliš srozumitelná pro to, co to způsobuje, ale vypadalo to, že se nějak bráníme, že něco děláme.
Jan Konvalinka:
Bylo to strašně důležité psychologicky, protože máte pocit, že vy aktivně pomáháte. Dezinfekce asi pomáhala méně, roušky docela fungovaly, teda ne stoprocentně, ale pomáhaly bezpochyby, to dneska víme. Nejdůležitější byl ten aktivní přístup, že něco děláte, nesedíte a nečekáte, kdy přijde ten virus. To bylo strašně pozitivní a výsledkem bylo to, co říká pan Šídlo. Jaro dopadlo výborně. Když to zastavíte včas, tak se prostě nic nestane. Což ovšem potom taky vedlo k tomu, že řada lidí, včetně významných českých lékařů, říkala: „Podívejte se, nic se nestalo, nemocnice jsou prázdné, byl to planý poplach,“ a tohle bylo bohužel jedním ze zdrojů toho příšerného průšvihu, který přišel v zimě téhož roku.
Jindřich Šídlo:
Jako novináři jsme čelili obrovskému tlaku čtenářů na to, aby se o tom dozvěděli víc. Začali jsme proto hledat mraky expertů, což byla naše absurdní aktivita. Jak jsme mohli určit experty? Takže jsme vytahovali z klobouku spoustu různých lidí. Navíc jsme všichni měli tehdy strach. Měli jsme strach o svoje rodiče, trochu o sebe, ale spíš o své blízké, kteří třeba byli v tu dobu po nějaké těžké nemoci a tak. A jestli jsem to dobře pochopil z toho, co jste říkal, tak pak přišlo léto 2020, kdy jsme nabyli dojmu, že už se nám nemůže nic stát. Byl tam ten zlom, kdy si pamatuji, jak ministr Vojtěch v srpnu 2020 řekl: „Bacha! Od 1. září budeme zase nosit vevnitř roušky“, a protože se blížily krajské volby a už byl předpoklad, že lidé nebudou tak ochotní jako na jaře, tak Babiš řekne ne, že si to rozmyslel, byl tohle ten moment zlomu?
Jan Konvalinka:
Já myslím, že jo. A tady bych řekl něco překvapivého. Andrej Babiš je mikromanažer chaot a podle mě nedělá řadu věcí dobře, ale jak jsem s ním malinko komunikoval, kdy on volá kdekomu v noci a ráno, tak on měl opravdu strach, že bude průšvih. On měl podle mě autentickou snahu věci řešit. Rozhodně v tom prvním období. Ministr Vojtěch totéž. S Adamem Vojtěchem mám velmi dobré zkušenosti. V létě se ale začalo něco jiného, začalo se to používat jako politická zbraň. Z nadšení ze zvládnutého jara začal politický kalkul „budou volby, přece ty lidi nenaštveme“.
Jan Dobrovský:
Skeptici měli daleko větší hlas.
Jan Konvalinka:
Samozřejmě. Tvrdili, že se nic nestalo.
Jan Dobrovský:
Začala mediální debata o tom, jestli je nebo není potřeba dělat restrikce, a co ty restrikce stojí, což je legitimní otázka. A najednou do toho vstoupili ti, kteří šířili spiklenecké teorie o tom, co všechno ten covid vlastně je.
Jan Konvalinka:
Já myslím, že tenkrát ještě nebyly spiklenecký teorie. Pomalu to začalo, ale přišly o půl roku později. Tehdy to bylo ještě racionální. Byla to panika z lékařských kruhů a bohužel musím říct i z vědeckých a odborných kruhů. My často nadáváme na politiky, ale já se snažím být sebekritický a přemýšlet, co jsme my jako vědci udělali špatně - a udělali jsme toho hodně špatně. Jedna z věcí byla, že řada kolegů prostě se rozhodla, že je vše v pořádku, covid je za námi a přestala sledovat světovou literaturu a dívat se, co se děje jinde ve světě.
Jan Dobrovský:
Moje generace byla vychována ve vědomí, že věda si poradí se vším. A až zkušeností přijde člověk na to, že věda je neustálý spor a je to festival slepých uliček. Věda je nevěda, především nevěda, to znamená, je to cesta k tomu, jak pochopit, že tohle nevede k cíli.
Jan Konvalinka:
Máte pravdu. A tady bych odlišil ten komunikační prostor. To znamená, jak vědci-lékaři byli schopni komunikovat to málo, co věděli nebo co se dozvídali, a to byl průšvih. Nepovedlo se nám to, ale na druhou stranu objektivně, co se vědě povedlo, je famózní zázrak. Já tomu nevěřil, že se to může povést. Vždycky jsem říkal, že vakcína by byla úžasná, ale to bude trvat léta a hlavně udělat vakcínu proti chorobě, která má jednoprocentní smrtnost a musí to dostat všichni, aby to mělo smysl, to znamená prostě děti a úplně všichni, tak za prvé bude trvat léta a za druhé ty vedlejší účinky budou horší než samotná choroba. Neměl jsem pravdu. My jsme měli první účinnou vakcínu prostě o osm měsíců po té chvíli, kdy ji začali připravovat, a pak se testovala a byla nasazena osmého prosince 2020. A přes všechno, co si můžete dočíst někde na internetu, tak ta vakcína byla nesmírně účinná a úžasně fungovala. Je to velký úspěch. Zachránila podle velmi realistických odhadů 20 000 000 lidských životů. A první lék, což je pro mě jako člověka, který se pohybuje v medicinální chemii docela aktivně mnoho let, tak jsem měli po dvou letech a ten lék funguje. To je fascinující.
Přes prvotní solidaritu se v Česku nepodařilo zabránit masivnímu rozšíření covidu a velkému množství úmrtí spojených s tímto onemocněním. Mohli jsme se tomu vyhnout? Nebylo by lepší jít od začátku „švédskou cestou“ liberálnějšího přístupu? Proč ruská vakcína Sputnik nemohla uspět dle evropských regulí? A samozřejmě: Jak vlastně covid v čínském Wu-chanu vzniknul?
Poslechněte si další epizodu podcastu Dobrovský & Šídlo.
