Dobrovský & Šídlo: Hrátky s přímou volbou

Proč prosazoval přímou volbu českého prezidenta už začátkem devadesátých let Václav Havel? Kdo po něm tuto myšlenku převzal? A vrátíme se někdy k parlamentní prezidentské volbě? Poslechněte si další díl podcastu Dobrovský & Šídlo.

Sluší se připomenout, že všelidové hlasování jako údajně nejdemokratičtější způsob volby hlavy státu navrhla začátkem prosince 1989 skomírající KSČ, a byl to svým způsobem mistrovský tah. Měl dostat na Hrad relativně oblíbeného a veřejnosti známého politika, který jako jediný projevil odvahu jednat v klíčových dnech listopadu 1989 s opozicí – posledního předlistopadového premiéra Ladislava Adamce.

Jakousi odplatou za tuto myšlenku se pak stala lehce absurdní situace z 29. prosince 1989, kdy kompletní staré komunistické Federální shromáždění – pravda s nově kooptovaným předsedou Alexanderem Dubčekem – jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem.

Regulérních prezidentských voleb jsme se se tedy dočkali až v letech 1990 a 1992. Po dvou letech turbulentního polistopadového vývoje už bylo nicméně jasné, že dezintegrační tendence slovenské části federace a hlavně vítězství HZDS na Slovensku budou mít za následek, že Václav Havel jako federální kandidát na prezidenta už prostě neprojde.

První i druhá prezidentská volba Václava Havla za českou hlavu státu proběhly v letech 1993 a 1998 jako stále ještě symbolické akty, které potvrzovaly Havlovu nenahraditelnost pro transformační léta. K regulérní soutěži idejí a osobností několika kandidátů došlo až po Havlově odchodu ze scény v roce 2003 a její výsledky nevěštily do budoucna nic povzbudivého.

Pokud hledáme příčiny dnešního úpadku prezidentské funkce, jejího vykonávání, morální devastace nejbližšího okolí prezidenta i podivných mediálních výstupů hlavy státu, musíme hledat kořeny už v roce 2003. Historici i pamětníci se v zásadě shodují na jednom – hlavním motorem prezidentské kandidatury Miloše Zemana v roce 2013 byla touha po pomstě.

V normální usazené demokracii je opravdu nelogické, pokud politická strana nepodpoří do tak prestižní funkce svého bývalého předsedu, tak jako se to přihodilo sociální demokracii v roce 2002. Jenže ČSSD pro to měla pádné důvody.

„Zeman byl pro ně tehdy ‚ostudou osady‘. Předvedl neuvěřitelnou stranickou manipulaci vůči Vladimíru Špidlovi, ponižoval ho a snažil se ho odstavit jenom proto, aby měl sám lepší pozici ve straně. Byl i trochu mezinárodní ostudou a lidé ho přestávali mít rádi. Sociální demokracii to poškozovalo, a tak se i jeho vlastní odchovanci jako Stanislav Gross nebo Bohuslav Sobotka rozhodli, že ho po všech těch skandálech, Olovech a různých ‚domácích zabijačkách‘ nepodpoří,“ vysvětluje v podcastu Jan Dobrovský.

Další hřebík do rakve parlamentní volby prezidenta přinesl rok 2008. Místo devíti kol hlasování nakonec došlo jen na šest, ale i tak to stálo za to. Na Hradě se tehdy odehrávaly neuvěřitelné scény, kdy poslanci a senátoři nacházeli v doručených obálkách střelný prach a náboje, Hrad byl plný lobbistů, před kamerami takřka v přímém přenosu nadával poslanec ODS Ivan Langer předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi, a to vše se skrz média valilo na veřejnost.

„Tam snad chybělo opravdu jenom pašování lidí a prodej zbraní – a kdo ví, jestli se to tam nedomlouvalo,“ připomíná v lehké nadsázce Jindřich Šídlo svou zkušenost očitého svědka vítězství Václava Klause nad ekonomem Janem Švejnarem v roce 2008.

Volba prezidenta parlamentem se zcela zprofanovala a přímou volbu začali mnozí považovat za východisko z pekla parlamentních hrátek, za principiální záklopku proti politické korupci a změnu ve prospěch demokracie.

„Dneska bych si za to urazil ruku,“ konstatuje lakonicky v rozhovoru pro podcast Paměti národa Alexandr Vondra, dodnes aktivní politik ODS. „Přijímal jsem to od počátku s nejvyšší mírou rozpaků, tím spíš, že ty výhrady zaznívaly hlavně v Senátu, kde jsem tehdy působil. A ta kritika mi velmi konvenovala.“

Přesto v roce 2011 senátor Vondra stejně jako ostatní zástupci ODS loajálně zvedl ruku pro zákon o přímé volbě prezidenta. Pikantní byl fakt, že kromě nově vzniklých stran TOP 09 a Věci veřejné, které přímou volbu samozřejmě v programu měly a navazovaly tak na dřívější snahy například Unie svobody nebo Strany zelených, měla přímou volbu v jakési stručné podobě v programu i ODS. Nebylo tedy kam ustoupit.

Na co se ale především zapomnělo – nikdy neproběhla do důsledků debata o tom, zda se v návaznosti na přímou volbu mají také posílit prezidentovy pravomoci, nebo se mají naopak okleštit, aby se váhy moci nevychýlily příliš ve prospěch Pražského hradu. Důsledky sklízíme s Milošem Zemanem už devátý rok.

Je návrat k parlamentní volbě prezidenta možný a žádoucí? Co přinese další prezidentská volba plánovaná na rok 2023? Unesla by česká demokracie volbu další osobnosti Zemanova „kalibru“?

Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.