Šídlo: Česká demokracie je v situaci, v jaké od roku 1992 ještě nebyla

Vláda nemá skutečnou opozici hodnou toho označení. Zato si začíná vytvářet svou vlastní. A tváří v tvář obstrukčním orgiím v Parlamentě čekají českou demokracii zřejmě „nadějné“ vyhlídky, konstatují tvůrci podcastu Dobrovský & Šídlo.

„Česká demokracie je v situaci, ve které ještě nebyla od roku 1992,“ vykopává Jindřich Šídlo téma ostravské debaty v Kulturním domě Poklad. „Nemá totiž normální opozici. Dlouho jsme tu měli zavedený téměř západoevropský politický systém. Vždy tu byly jedna nebo druhá strana, ODS nebo ČSSD –⁠ i když v době opoziční smlouvy to bylo trochu jiné. A mohli jste si o nich myslet cokoliv, mohli jste je milovat nebo nenávidět, volit nebo nevolit.“

„Okamurova SPD je čistě komerční projekt,“ potvrzuje Jan Dobrovský. „A pak je tu samozřejmě Andrej Babiš se svým cirkusem, který zcela ovládá a vlastní.“

Ovšem těm stranám, které vlastně nejsou politickými, ale podnikatelskými subjekty, se politická práce jednak nevyplácí, jednak jí nejsou tyto entity schopny. Mimo jiné i z toho důvodu, že v nich těžko může fungovat vnitrostranická demokracie. Což je problém pro celou politickou scénu.

Slovy Jana Dobrovského: „Oni hájí zájmy dvou milionů lidí a jsou demokraticky zvolení. Ale samy ty dvě partaje demokratické nejsou. Nemají konkrétní program a jsou postavené na tom, jak přečtou průzkumy veřejného mínění. Také velmi lehce o 180 stupňů změní své myšlení.“

Ale je tu mezi opozičními stranami přece jen rozdíl, na který upozorňuje Jindřich Šídlo. „Tomio Okamura může provádět své přemety s vidinou, že za ně nikdy neponese politickou odpovědnost. Kdežto hnutí ANO už vládní zodpovědnost mělo, může ji za dva roky znovu převzít, ale přece jen při vládní odpovědnosti dělalo i státoprávní kroky, třeba odhlasování obranné smlouvy s USA, dokonce takřka bez debat. A je teď asi čím dál těžší být členem hnutí ANO, protože hájit ty kotrmelce je věc čím dál většího úsilí,“ dodává Jindřich Šídlo.

Opoziční obstrukce tu byly odedávna. V jaké míře se ale staly v tomto volební období běžným pracovním nástrojem, který brání legitimně zvolené parlamentní většině plnit svůj program, to běžné není, a upozornil na to tuto středu i Ústavní soud. Navíc tento způsob opoziční práce má vliv i na samotný způsob vládnutí.

Máme vládu složenou z pěti koaličních stran, které, nebýt této opoziční anomálie, by tvořily možná vzájemnou opozici,“ podotýká Jan Dobrovský.

„A už s tím pomalu začínají,“ dodává Jindřich Šídlo v narážce na první zastávku nové roadshow ministra vnitra a předsedy hnutí STAN Víta Rakušana, která se tentýž večer odehrála v nedaleké Karviné. A je dost pravděpodobné, že se i v KDU-ČSL uvažuje o tom, že éra Mariana Jurečky jako předsedy strany spěje ke konci. Bez problémů není ani pozice Ivana Bartoše v Pirátské straně. Vidíme, že v běžných politických stranách čas od času zafungují samoregulační mechanismy. Což by bylo potřeba i v případě opozičních formací, kde to ale z principu není možné.

Obstrukční orgie a jejich skálopevné hájení prakticky všemi představiteli ANO i SPD jsou příznačné, protože se těžko najde někdo, kdo by o daném postupu vyslovil pochybnost. Okamžitě by skončil.

„Ale politické strany jsou stavěny pro to, aby se i uvnitř formovaly síly, které inovují politická stanoviska –⁠ nikoli o 180 stupňů! –⁠ a usilují o to, aby mohl stávající vedení nahradit někdo mladší, schopnější, s novou představou. Ale v obou opozičních partajích nemůže dnes prakticky nikdo pomýšlet na to, že by vyměnil nebo svrhnul předsedu,“ konstatuje Jan Dobrovský.

Co je výsledek této situace: především festival čím dál hlasitějších urážek a běžné užívání slovníku, na který se těžko zvyká. Jindřich Šídlo uvádí příklady:

„Když Karel Havlíček mluví o novoročním europuči, ještě to tak vážné není. Ale když Alena Schillerová mluví v souvislosti s korespondenční volbou o tom, že vláda chce ukrást volby nebo se začne podivovat nad tím, že náčelník generálního štábu „moc mluví“ o tom, že armáda se musí připravovat na válku (kdo to u armády kdy slyšel, že ano?!), pak bychom se měli mít do budoucna na pozoru.“

Stejně tak distanc od naší podpory Ukrajině není nic, co by nám zajišťovalo větší míru bezpečí. V tomto směru je varující i pohled na Slovensko, připomíná Jan Dobrovský:

„O Ficovi se také říkalo: zahraniční politika ho nezajímá, to všechno je volební rétorika. Vždyť mu přece jde o mocenské složky, o spravedlnost a vnitro. Všechno ostatní mě, chlapci, nebude zajímat. A co se stalo? Opak je pravdou. Převzal rétoriku Luboše Blahy. Mluví prorusky, protievropsky a protiamericky. Je to dramatická změna.“

Sečteno a podtrženo: je všechno to vyhrožování, obstruování a malování čerta na zeď v případě hnutí ANO stále jen předvolební rétorika, nebo je to myšleno vážně? Zachová se ANO ve finále při svém dalším možném vládním angažmá racionálně, jako když třeba Andrej Babiš zaštítil zodpovědný krok k vyčištění ruské ambasády v Praze? Nebo bude v případě těsného volebního výsledku mluvit o „ukradených volbách“, třeba kvůli korespondenční volbě? To nikdo neví.

Každopádně řeč české opozice už teď velmi připomíná výkřiky a spiklenecké teorie Donalda Trumpa. A to je varující.

Kam se letos vyvine česká politika? Proč na místní úrovni referendum funguje, ale na celostátní jde o nástroj chaosu? Proč budou vládní strany postupně hrát na vlastním hřišti a v čem jsou rozdílné motivace obou opozičních hnutí? Poslechněte si celou epizodu podcastu Dobrovský & Šídlo v přehrávači v úvodu článku.