Dobrovský a Šídlo: Vozil Standa Pekárek ve své Volze i doktora Fremra?

První „crossover“ podcastu s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem z Přepište dějiny. O tom, jak jsme v devadesátých letech vyhodili normalizaci dveřmi, aby se dnes vrátila oknem.

Jak jsme se ocitli v situaci, kdy 33 let po konci komunismu řešíme minulost kandidáta na ústavního soudce, z jehož profesního života vyplývají na povrch stále nové skutečnosti, o kterých jsme měli vědět dřív? Jak probíhaly porevoluční transformační procesy v justici a jak debata o její očistě od hříchů doby komunismu? A proč k ní nakonec vlastně nedošlo?

„Vypadá to, že ty důsledky normalizace nikdy neskončí. Zaujalo mě, jak se zvedli obhájci soudce Fremra s argumentem, že ‚taková byla doba‘. Včetně těch, kteří se nepodíleli na tom soudnictví v tvé době – buď emigrovali, nebo byli v disentu,“ vykopává Jan Dobrovský.

Historik Michal Stehlík připomíná, že máme strašně krátkou paměť. „Mezi lety 1991 a 1993 se řešil velký spor, kdy Česká rada přijala zákon, podle kterého se do konce roku 1993 mohou zpochybnit soudcovská jména s tím, že tihle z minulého režimu už soudit nebudou. VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) tehdy přinesl ministrovi Novákovi 42 z 1000 soudců, kterých se tato možnost týkala. Pak nastaly strašlivé diskuze, nakonec se shodli na šesti nebo osmi z 1000, u kterých ministr nejasně přislíbil, že bude kárné řízení. Pak se nestalo nic a v roce 1993 VONS vyzývá ministra Nováka k rezignaci. No a když neuděláte nic, tak vás to prostě dožene,“ připomíná Stehlík.

Jindřich Šídlo potvrzuje, že tehdejší debata byla velmi vypjatá. „Myslím si, že české vyrovnání se s minulostí a s normalizací prochází neustále dvěma fázemi – mezi velkolepým antikomunismem a pak pragmatickým pomrkáváním, že taková byla doba a že ty soudce potřebuje. Nejlepším vyjádřením toho je postava Mariana Čalfy, která nás sice převedla do nového státu, a zároveň jeho vláda předkládala lustrační zákony, které měly bránit některým lidem ve výkonu práce, když byli například agenti StB nebo komunistické nomenklatury,“ dodává Šídlo.

Mediální historik Martin Groman se přidává. „Jeden problém je ten, že ‚elity‘ ve 20. století průběžně ženeme ze společnosti, v několika vlnách do exilu, nebo se jich zbavíme fyzicky, třeba procesy. Pak přijdou roky 18, 38, 39, 45, 48, 68, 89, kdy to vždy nějak přetočíme a řekneme si: ‚No jo, to by chtělo novou vrstvu. Nové politiky, nové učitele, nové soudce, nové policisty, nové novináře.‘ Ale kde brát stále dokola? To prostě nejde, jistá kontinuita tam být musí. Ve chvíli, kdy uplatníme kontinuitu, se ale nemůžeme divit, že ti lidé do dalšího systému přijdou se svými návyky. V případě soudců s formalismem.“

Poslechněte si celý záznam debaty natočené 12. srpna na festivalu Krásný ztráty ve Všeticích v přehrávači v úvodu článku.