Dobrovský a Šídlo: Prezidentské primárky po česku

Blíží se prezidentská volba. Opět. Kdo bude čtvrtým českým prezidentem? Nebo prezidentkou? A čekají nás stejně divoké „prezidentské primárky“ jako před deseti lety?

Jsme opět na startu. Média i veřejnost se čím dál víc zabývají otázkou, kdo bude u nás kandidovat na prezidenta České republiky. Naposledy tento týden (až po natáčení našeho podcastu) kandidaturu oznámila ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová.

Je namístě oživit si zkušenost z roku 2012, kdy se blížil čas historicky první přímé volby prezidenta v Česku. Bylo to tehdy velkolepé představení s mnoha efektními výstupy a také množstvím nastražených propadlišť, o kterých nevíme, kdo do nich tentokrát spadne.

Bývalý premiér úřednické vlády Jan Fischer už se cítil být vítězem. Měl k tomu důvody – suverénně vedl v předvolebních průzkumech a jeho klidný styl, který jako předseda vlády nastolil po topolánkovsko-paroubkovské éře, mnoha lidem vyhovoval. Ovšem právě Fischerovo nevzrušivé veřejné vystupování se doslova krutě nehodilo do rvačky předvolebního boje, jakou do té doby Česko nezažilo.

Mnozí kandidáti, ale především Zemanův protikandidát z finále Karel Schwarzenberg v podstatě musel projít lynčovací uličkou, kde zlatý hřeb představoval inzerát v deníku Blesk na téma „Schwarzenberg a sudetští Němci“. Lež jako věž, ale výsledek pro Miloše Zemana byl posichrován.

Přestože mnohé momenty z doby před deseti lety se podezřele shodují se situací dnešní, historie se nejspíš opakovat nebude.

„Rozpaky z přímé volby vyplývají z názoru, že si typově nemůžeme zvolit nikoho jiného než Zemana, že příští prezident se bude chovat stejně a bude proti sobě mít stejně slabého předsedu vlády jako byl Andrej Babiš, na něm zcela závislý,“ komentuje to Jindřich Šídlo.

Jenomže i s mandátem z přímé volby prezident může a má mít silné protihráče – premiéra a Parlament. Pokud fungují, jak podle Ústavy fungovat mají, nemůže se dít to, co se stalo normou za Zemanovy éry. Takže se pro dvakrát poražený tábor z prezidentských voleb 2013 a 2018 rýsuje jistá naděje, že by to vše nemuselo probíhat jako přes kopírák. Plyne z předešlých dvou prezidentských voleb nějaké poučení?

„Kandidát sám o sobě může být vynikající, skvělá osobnost, ale stejně neosloví většinou voličů, pokud zůstane jenom představitelem myšlenkového nebo kulturně společenského klubu. Musí to být někdo, kdo má společenský průnik a dává najevo jistou toleranci i pro jiné názory než zcela vyhraněné – napříč sociálními i názorovými vrstvami,“ říká Jan Dobrovský v podcastu. Ten jsme tentokrát natáčeli s publikem v Olomouci v Pevnosti Poznání.

Vyhrotí se prezidentská volba stejně jako na přelomu let 2012–2013? Jak vlastně probíhají české „primárky“? A je dobré začínat politickou kariéru pomýšlením na nejvyšší post ve státě?

Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.