Dobrovský a Šídlo: Jak šly zbité studentky v listopadu 1989 za premiérem

Jak dvě studentky žurnalistiky dostaly v listopadu 1989 do úzkých jednoho z nejmocnějších mužů komunistického Československa? Věra Krincvajová a Klára Jirovcová Pospíšilová se v podcastu Dobrovský & Šídlo podělily o své vzpomínky na převratnou dobu, kdy se tvořily dějiny.

„Připadám si už jako ten partyzán, který chodí po školách a vykládá, jak bojoval u Dukly,“ shazuje hned na úvod svou návštěvu u tehdejšího premiéra Adamce Věra Krincvajová. Hned 18. listopadu, den po masakru na Národní třídě, se rozhodla vyrazit se svou kamarádkou Klárou Pospíšilovou k bytu tehdejšího československého předsedy vlády Adamce. Bez jasného plánu, že to vyjde, jenom s vědomím, že něco musejí udělat. Dalo se totiž předpokládat, že předseda vlády nemá od svých lidí pravdivé informace o tom, co se vlastně všechno na Národní třídě dělo a jaká byla míra brutality zásahu represivních složek.

Ladislav Adamec bydlel v dnešní ulici Milady Horákové, nedaleko letenské pláně. „Čekal bych, že byt předsedy federální vlády bude přinejmenším hlídaný tankem nebo tak něco,“ glosuje Jindřich Šídlo. Kupodivu to tak nebylo. Adamec v té době - asi jako jeden z mála mužů z nejvyšších pater KSČ - chodil nakupovat do místní samoobsluhy a lidé ho v Holešovicích znali od vidění. A podle toho, co ve vysílání Svobodné Evropy tehdy říkala spisovatelka Eva Kantůrková, patřil k těm výjimkám ve vedení KSČ, které takzvaně neměly na rukou krev. Takže nakonec stačilo najít si na řadě zvonků jméno Adamec a zazvonit…

Okolnosti návštěvy v premiérově bytě byly zvláštní – předseda vlády nebyl doma, paní Adamcová nejprve nabídla oběma studentkám polévku. Ale na tu už nedošlo, protože Adamec dorazil v doprovodu ministra zdravotnictví české vlády Jaroslava Prokopce. Načež došlo k výměně názorů, na jakou Adamec nebyl zvyklý.

Podle svědectví Věry a Kláry byli oba muži z toho, co slyšeli, v šoku. Ministr zdravotnictví Prokopec nejprve vůbec nemluvil, chytal se za hlavu a „málem zalezl pod stůl“. „Bylo vidět, že nás poslouchají. A vnímají to, co jsme jim říkaly: že situace a nálada mezi studenty je taková, že budeme pokračovat a nemůžeme se vrátit jen tak do škol,“ vzpomíná Věra Krincvajová.

Adamec se nakonec uchýlil k sebeobraně za pomoci ideologických frází v tom smyslu, že „zatímco on jako malý kluk neměl na boty, milionářského synka Havla vozil do školy šofér Mercedesem“. Adamec oběma studentkám tvrdil, že by nikdy Václavu Havlovi nepodal ruku a ani by nehlasoval pro zrušení ústavně zakotvené vedoucí úlohy komunistické strany.

Do týdne bylo všechno jinak. Ale o tom všem se už můžete dočíst v učebnicích historie.

Toto setkání s předsedou československé vlády obě studentky rázem proslavilo. Ovšem už těsně před listopadem 1989 se spolu s dalšími studenty žurnalistiky pokusily prorazit bariéru oficiálního psaní založením studentského časopisu, ze kterého pak vznikly slavné Studentské listy.

„Naši rodiče si trošku ťukali na čelo, když jsme chtěli jít studovat žurnalistiku,“ komentuje po letech své studium těsně před listopadem 1989 Věra Krincvajová.

„Ale byla to doba, kdy proud svobodných informací k nám přicházel už i z východu. Dneska to je paradoxní. Atmosféra se měnila – i na té fakultě žurnalistiky. Zůstávalo tam samozřejmě jádro stalinistických pedagogů, ale už se to trochu měnilo,“ dodává Klára Pospíšilová.

„Glasnosť byla nějaká příležitost, ale že by přestal vanout mráz z Kremlu, to jsem si nemyslel,“ lehce oponuje Jan Dobrovský. Jeho slova v zásadě potvrzuje i zkušenost z jara 1990, kdy Klára Pospíšilová jako novinářská elévka odletěla v rámci doprovodu Václava Havla na cestu do Moskvy na složitá jednání se Sověty. Setkala se tak s Michailem Gorbačovem a měla možnost nasát atmosféru země, ve které panovala relativní svoboda. Ale zároveň bylo cítit, že se sovětské impérium už vnitřně rozkládá, a tím spíš nepřestává být nebezpečné.

A jak se daří Komsomolu?

Klára Pospíšilová se přitom paradoxně se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem setkala už před listopadem 1989, při jeho návštěvě Prahy o dva roky dřív. Byly to tehdy marné naděje, že by Gorbačov přinesl do Československa závan nových časů.

„Já byla na gymnáziu a musela jsem jít do ČKD Praha vítat soudruha Gorbačova. Tak jsme tam stáli ve špalíru, a najednou se ten Gorbačov zastavil u mě a zeptal se: Jak se daří Komsomolu…? Co jsem mohla odpovědět? No, asi že dobře,“ vzpomíná se smíchem Klára Jirovcová Pospíšilová.

Jak vznikaly Studentské listy, legendární čtrnáctideník prvních dvou polistopadových let? Proč nikdy nedošlo k plánovanému rozhovoru Věry Krincvajové a Kláry Pospíšilové s Václavem Havlem? Ani k rozhovoru samizdatových Lidových novin s expremiérem Lubomírem Štrougalem? Jak se Klára Pospíšilová stala v roce 1992 mluvčí vlády Václava Klause a proč pak odešla do diplomacie? Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.