Diplomat: Fico je jako deviantní psychiatr, jemuž je jedno, že klient skočí z okna

Rastislav Káčer pracoval se všemi slovenskými premiéry a poznal jejich přednosti i slabiny. Co podle něj hrozí Slovensku v případě návratu Roberta Fica?

Jak je možné, že se Robert Fico zřejmě potřetí vrátí do hry o vládu, přestože na Slovensku stvořil systém politiky propojené s oligarchií a organizovaným zločinem, jehož důsledkem bylo i zavraždění novináře a jeho přítelkyně?

„Vypadá to, jako by Slovensko ve vztahu k Robertu Ficovi trpělo stockholmským syndromem,“ připouští diplomat a exministr zahraničí Slovenska Rastislav Káčer, kterého si Jan Dobrovský s Jindřichem Šídlem přizvali jako speciálního hosta k natáčení 71. epizody jejich podcastu. Zároveň ale dodává: „Ve skutečnosti je to spíš vada ústavního rámce, ve kterém se volby konají.“ Celé Slovensko je totiž jedním volebním obvodem s jednou kandidátkou, což podle něj generuje lídrovsky zaměřená uskupení a politické podnikatele neboli „politická s.r.o.“.

Problém je v tom, že každé nové politické straně nebo hnutí stačí vybrat na kandidátku dostatečně marketingově fungujícího lídra s houfem loajálních amatérů v závěsu. A druhá věc je tříprocentní klauzule, po jejímž překročení se „fasuje“ státní příspěvek. Asi nepřekvapí, že tím, kdo svého času okatě stál o zavedení slovenského modelu volebního zákona i v Česku, byl Andrej Babiš se svým ANO.

Zmíněný slovenský volební systém je rovněž nepřekvapivě dědictvím z dob Vladimíra Mečiara. Nikdo se ho ale od devadesátých let nepokusil změnit, protože všem tak trochu vyhovuje, i když stahuje slovenskou politiku do jakési ležaté osmičky cyklicky se opakujících problémů a krizí. Ty se projevují nedostatečnou kompetencí politiků a klaunstvím v politice. Excelentním příkladem je Ficův nástupce a protipól Igor Matovič. Právě on uvrhl Slovensko do takového chaosu, že řada voličů už vidí jediné řešení v návratu k Ficovi.

Rastislav Káčer situaci přirovnává k potížím, které často máme v osobním životě: „Když si neustále hledáte partnery s podobnými chybami, nakonec dospějete v totální zahořklosti: vztahy prostě nefungují. V tomto stadiu je dnes slovenská politika. Voliči si řeknou: cokoliv zkusíme, dopadne to vždy stejně.“

Jan Dobrovský k tomu dodává: „Zklamání z politiky se koneckonců týká celé Evropy. Příčinou je její ideové vybrázdění a čistě marketingová podoba. Pak to vede až k opovrhování demokracií. Protože si řeknete: není náhodou ten autokrat lepší, když ze mě sejme to břímě rozhodnutí?“

Je pravda, že ve srovnání s politickým klaunem Igorem Matovičem působí Fico jako protřelý politický profesionál. Rastislav Káčer ho pozoroval od počátků jeho polistopadové politické kariéry v devadesátých letech, kdy se stal pro mnoho lidí nadějným a schopným levicovým politikem. Vždy sice toužil po moci a jejích výsadách, ale tím nevybočoval z normy. Problém nastal postupně:

„Robert Fico je talentovaný politik, vždycky jím byl. Potkali jsme se třeba při jeho návštěvě Washingtonu v roce 2006. Ke mně jako k velvyslanci se choval velmi slušně a korektně, přestože jsme zastávali rozdílné politické názory. Příjemný společník, nearogantní a férový. To se ale zásadně změnilo,“ říká zkušený diplomat.

Jindřich Šídlo potvrzuje tuto proměnu, když vzpomíná na rozhovor s Robertem Ficem z roku 2017 v rámci sjezdu ČSSD v Brně, kam tehdy Fico přijel jako host. „Vyzařovala z něj autorita politika evropského formátu. A stejně tak mimochodem působil svého času Dzurinda ve srovnání s Topolánkem.“

Ne že by na tom dnes slovenská demokratická opozice byla o moc lépe než bývalé vládní strany typu Smer nebo Matovičovo OĽaNO, kandidující tentokrát v koalici s dalšími malými partajemi. I někteří političtí veteráni trpí nereálnými ambicemi jako v případě návratu bývalého premiéra Mikuláše Dzurindy.

Podle Rostislava Káčera patřil svého času právě Dzurinda spolu s Ficem k nejefektivnějším slovenským premiérům. Ale jeho návrat nepůsobí zdaleka přesvědčivě svou nekonkrétností, ublížeností a snahou poučovat novináře i veřejnost z titulu matadora, který kdysi dokázal dostat z politiky Vladimíra Mečiara a dovést Slovensko do NATO a Evropské unie. Jenomže to je příběh starý přes dvacet let.

Jako slovenský velvyslanec v Budapešti z let 2013-2018 mohl Rastislav Káčer vidět z první ruky proměnu Roberta Fica z Orbánova dávného oponenta v jeho nynějšího obdivovatele a parťáka. Přitom politika náklonnosti k Orbánovi může být pro Slovensko nakonec zhoubná v mnoha ohledech, nejenom co se týče národnostních záležitostí.

„Robert Fico nechce Slovensko léčit. Ke Slovensku se chová jako deviantní psychiatr, který si chce hlavně udržet bonitního klienta, a je mu jedno, když ten klient nakonec vyskočí z okna. Což je i Orbánova politika,“ dodává k tomu Káčer.

Jak se Fico změnil ve vztahu k Viktoru Orbánovi? Může se expremiér po svém případném návratu do vlády vydat už zcela maďarskou cestou, poté, co už začal jako táborový řečník na mítincích a tiskovkách prosazovat ryze orbánovskou politiku vůči Ukrajině? A proč si Rastislav Káčer přesto myslí, že maďarský model vládnutí nemůže dlouhodobě fungovat ani na Slovensku, ani v Česku? Dozvíte se v podcastu Dobrovský & Šídlo, jehož plnou verzi si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku.