Dobrovský a Šídlo: Chtěli jsme kraje, dopadlo to jako vždycky…

Třináct krajských metropolí a hlavní město. Není to na středně velkou evropskou zemi moc? Máme na to finance a lidi? A jak jsme dospěli do současného stavu, kdy nikdo není s krajským uspořádáním spokojený? Dokonce ani ti, kdo ho kdysi prosadili?

Současná podoba krajské samosprávy je dědictvím 90. let, kdy bylo potřeba zrušit pavučinu národních výborů z doby komunismu. Ta spíš než samosprávu tvořila účinnou převodovou páku z centra až po nejmenší vesnici.

Ale jak se současná krajská samospráva konstruovaná v 90. letech osvědčila? Situace je taková, že po třiadvaceti letech existence krajů není s jejich současnou podobou, pravomocemi a financováním spokojen skoro nikdo. Věc vznikala jako obvykle za pochodu. Jindřich Šídlo se vrací do doby, kdy byl počet budoucích krajů projednáván v parlamentu, tedy na podzim 1997.

Dodnes pojímají dědictví krajů kontroverzně i ti, kdo kdysi celý systém vymysleli a prosadili. „Všichni považují tuhle politickou zájmovou uměleckou činnost za své největší politické selhání,“ konstatuje Jan Dobrovský. Současnou situaci krajů i jejich možnost prosazovat vlastní agendu a zájmy přirovnává Jan Dobrovský spíš k pověstným schůzím společenství vlastníků:

„Kdo přijde s nějakým nápadem a má větší razanci, dosáhne svého. A výsledek je, že se v tom domě nedá bydlet,“ říká Dobrovský.

Pithartova vláda měla začátkem 90. let ambici vrátit se k zemskému uspořádání, ale spolu s procesem rozdělování republiky se v českém Parlamentu projevila obava z další dezintegrace státu v podobě ambicí takzvaných moravských poslanců. A zvítězila myšlenka krajů.

A proč jich máme třináct? V roce 1997 pak vrcholily v Parlamentu lobbistické tlaky na to, kde všude bude samostatný kraj. Jak říká Jindřich Šídlo, „každý je odněkud“. A bylo koneckonců třeba sehnat v Parlamentu ústavní většinu.

Kraj Vysočina se například do zákona dostal na poslední chvíli v přímé souvislosti s ambicemi a politickou energií tehdejšího jihlavského primátora Františka Dohnala. Není bez zajímavosti, že ke konci roku 2004 pak došlo k přesunu pětadvaceti obcí z tohoto kraje do kraje Jihomoravského.

„Třináctka bylo jediné číslo, na kterém se nakonec v Parlamentě byli poslanci schopní dohodnout,“ dodává Jindřich Šídlo. Prakticky to znamenalo, že v zemi vznikne kromě hlavního města třináct krajských metropolí s nestejnými možnostmi a ambicemi.

Když Andrej Babiš začátkem roku 2021 pronesl svůj slavný výrok „Karlovarský kraj je historicky nejhorší ve všem“, byl to tak trochu gól do vlastní branky, vzhledem k předešlému působení hejtmanky Jany Mračkové Vildumetzové za ANO.

Skutečnost je samozřejmě složitější. V některých parametrech za dalšími kraji zaostává, co do výše platů (zároveň tu ovšem žije řada pendlerů), nezaměstnanosti, absence vysokého školství nebo výše důchodů. Karlovarský kraj je také poměrně diskriminován co do poměrného volebního systému. Volí se v něm pouhých pět poslanců a pro vstup do Sněmovny tady platí reálně nikoli pětiprocentní, ale možná víc než desetiprocentní laťka.

Na druhou stranu kraj disponuje obrovským rezervoárem přírodního bohatství, zejména lesů, a koneckonců lázeňským trojúhelníkem, v létě 2021 zapsaným do světového kulturního dědictví UNESCO.

Problémy nastaly spíš s administrací a tokem financí: Některé kraje byly tak malé, že nesplňovaly podmínky pro přidělování evropských dotací, z čehož pak vzniklo nemálo korupčních afér. Jan Dobrovský připomíná negativní stránku každé decentralizace:

„Udělali jsme při ustavování krajů spoustu chyb, hlavně při přidělování pravomocí krajů a jejich financování. Ale už to tak je a ten systém můžeme jenom částečně napravovat,“ říká Jindřich Šídlo. Jan Dobrovský po diskuzi s mnoha současnými hejtmany dokládá, jakým potížím musejí čelit v souvislosti s nestejnou velikostí krajů:

„Má buď relativně velkou rozlohu a velmi málo obyvatel, nebo mnoho obyvatel a malou rozlohu. Například Středočeský kraj, který navíc nemá své přirozené centrum, je obrovský region s obrovským počtem lidí. A přitom, jak mi řekla hejtmanka Pecková: ,Máme největší počet bohatých lidí, ale jsme nejchudším krajem.ʼ“

Ani s vazbou obyvatel na krajské samosprávy to není valné. Podle některých výzkumů třeba polovina obyvatel v některých krajích nezná svého hejtmana. A ještě větší procento lidí netuší, jak funguje tok peněz ze státního rozpočtu skrz rozpočty krajské.

Dávalo by dnes smysl vrátit se ke struktuře krajů a zrevidovat ji? Podle návrhů Národní ekonomické rady vlády (NERV) by například snížení krajů na osm krajských celků ušetřilo 10 miliard ročně. Pro někoho to ovšem nemusí být tak velká sláva, vzhledem k současnému stavu státního rozpočtu.

Ale kraje máme už třiadvacet let. A kdyby dnes přišel někdo s požadavkem na reformu a začal kraje škrtat a zmenšovat jejich počet, může se objevit množství patriotů, kteří řeknou: Tak moment, počkejte. To je náš kraj, neberte nám ho. Jindřich Šídlo je skeptický:

Jan Dobrovský namítá: Čím blíž někdo vykonává politickou moc, i tu samosprávnou, tím se asi cítíš jako občan lépe. A dneska už je to také věc zvyku. To je důležitá emoce, kterou je třeba respektovat.“

Při naší první návštěvě Karlovarského kraje se pánové nakonec nechali rozsoudit tím, že pozvali na pódium hejtmana Karlovarského kraje Petra Kulhánka.Ten mimochodem nastoupil v době nejtvrdšího covidu, kdy naopak kraje zafungovaly oproti centrální vládě skvěle a nebály se rozhodnout ve věcech, kde vláda váhala a tápala.

„Třiadvacet let je dost dlouhá doba na to, aby si ten kraj vytvořil svou vlastní identitu a ‚feeling‘ nebo atmosféru, která je viditelná navenek, a cítí ji lidé, kteří tady žijí. Kdyby se dnes přišlo s tím, že se zase sloučíme s Plzní a budeme zase Západočeský kraj, ti lidé by propadli velké deziluzi,“ podotýká hejtman Kulhánek.

„Decentralizace je ovšem trochu podvod na lidi, protože není dotažená do konce,“ argumentuje Jan Dobrovský. „Bylo by asi nejlepší, kdyby ty kraje dostaly víc peněz a větší politickou zodpovědnost.“ Což je hudba budoucnosti a politický úkol, před kterým stojí jak vláda, tak kraje.

Je Karlovarský kraj opravdu „historicky nejhorší ve všem“? Čím je naopak jedinečný a v čem spočívá jeho budoucnost? Jak se pokouší změnit strukturu svého školství?  Poslechněte si živé vystoupení autorů podcastu Dobrovský & Šídlo, natočené v atriu nově rekonstruovaných Císařských lázní v Karlových Varech, v přehrávači v samotném úvodu článku