Dobrovský a Šídlo: Bývalý komunista - nebo bývalý komunista?

Proč jsme se 33 let po sametové revoluci ocitli v situaci, kdy si v prezidentských volbách vybíráme i mezi exponenty komunistické éry? Bylo možné zakázat KSČ? A má po třiceti letech platit lustrační zákon?

Každý desátý člověk v bývalém Československu byl v roce 1989 členem v KSČ. K tomu kandidáti členství ve straně, členové Svazu československo-sovětského přátelství, stínových politických stran v Národní frontě. Skoro každý byl aspoň v Revolučním odborovém hnutí, řadu věcí nešlo dělat jinak než na půdě Svazarmu a tak dále.

Jak lze v takové zemi provést dekomunizaci?

„Kdo stál tehdy proti režimu? Moc jich opravdu nebylo. A z těch, kteří byli proti, bylo překvapivě mnoho bývalých komunistů. Těch, kteří byli během padesátých let nebo i později ve funkcích a stali se reformními komunisty, posléze vyhozenými, nebo sami ze strany odešli,“ říká Jan Dobrovský.

„Já sám jsem v těchto botách nechodil, bylo mi tehdy sedmnáct a nemusel jsem se v tomhle směru rozhodovat,“ podotýká Jindřich Šídlo.

„Mezitím přece vyrostlo několik politických generací. Přišly, odešly, přesto politický provoz dnes vygeneroval i dva kandidáty do prezidentských voleb, jako jsou Andrej Babiš a Petr Pavel. Takže řada lidí asi získala pocit, že základem nějaké porevoluční společenské dohody se stalo, že KSČ nebude zakázaná a že se stane součástí regulérního politického boje,“ dodává.

Bylo tedy heslo „nejsme jako oni“ správné?

„Nechtěli jsme za žádnou cenu zažít ten pocit nespravedlnosti, který vyplývá z uplatňování kolektivní viny,“ tvrdí Jan Dobrovský. Když ale neexistuje kolektivní vina, jak zároveň odsoudit zločinný režim, kterému se většina přizpůsobila?

O těchto i mnoha dalších otázkách je řeč v aktuálním díle podcastu Paměti národa Dobrovský & Šídlo – pusťte si jej v přehrávači v úvodu článku.