„Cikán, ale slušnej…“ S Richardem Samkem o cestě ze segregační pasti

„Když my Romáci hrajeme na housle a kytary, jsme dobří,“ říká reportér České televize Richard Samko. „Ale jakmile chceme práci, školství bez segregace nebo jdeme proti něčemu demonstrovat, tak je to špatně?“

V poslední době žije česká společnost mimo jiné latentně doutnajícím napětím mezi Romy a ukrajinskými uprchlíky. Muselo přijít? Šlo mu zabránit? Pokračuje dál vzepětí a radikalizace Romů tak, jak se projevila například při pochodu v Krupce nebo okolo událostí spojených se smrtí mladého Roma u Brněnské přehrady?

„Nepokračuje,“ odpovídá lakonicky Richard Samko, který je hostem podcastu Dobrovský a Šídlo. Problematikou Romů se zabývá mnoho let, byť se nikdy nechtěl jako novinář specializovat pouze na toto téma.

„Samozřejmě, davové šílenství je hrozné, a stačí jeden dva lidé, a jde se. A tady to bylo bohužel vyprovokované tím, že určití influenceři – u nás Romáků se jím říká ,lajfkařiʼ - jsou aktivní a impulzivní a dokážou okamžitě sednout do auta a jet na místo, kde se něco stalo, třeba právě v Krupce. Bohužel to pak vysílají na sociálních sítích a vzbudí to obrovský zájem v romských bublinách. Podávají těm lidem jednoduché výpovědi, a k těm se pak nabalují i věci, které si vymyslíte. Bohužel často neověřené, zkreslené nebo i lživé informace. Ale vždycky to má základ v něčem, co se událo. Ale nejsou tady žádní romští radikálové,“dodává Richard Samko.

„Já ty lidi osobně znám. Jenom spontánně vyjádřili obavu, se kterou se denně potkávají: Že s nimi společnost nepočítá.“

„Je to spouštěč emocí,“ dodává Jan Dobrovský. „Ti lidé jsou blízko sebe a vzájemně se podporují v kritickém vidění situace. A romská společnost přitom hledá autoritu, ke které se potřebuje vztáhnout.“

„Poprvé jsem slyšel o konfliktu mezi Romy a Ukrajinci někdy před 25 lety. Takže je to jenom ruskou válkou na Ukrajině a uprchlickou vlnou, a tím možnou častější konfrontací? Nebo je to hlubší problém?“ podotýká Jindřich Šídlo k ukrajinsko-romské otázce.

„Je v tom obava o živobytí, které se těžko získává,“přináší Jan Dobrovský vlastní zkušenost.

„U Romů, které já znám a žil jsem mezi nimi osm let, ne sice každý den, ale dokumentoval jsem život konkrétních rodin, je ta situace třeba v pohraničí taková: V jednom domě po Němcích žije třeba relativně rozsáhlá rodina a v ní pracuje a živí ji jeden člověk. Protože nikdo jiný z té rodiny nedostane práci, přes veškerou snahu. Zaprvé kvůli předsudkům a zadruhé proto, že v regionu práce není.

Mám svědectví o tom, že obrovská spousta Romů pracuje načerno, protože jim nikdo nechce dát pracovní úvazek. Lidé se bojí toho, že s nimi budou mít potíže, a je to pro ně levnější. Ovšem Ukrajinci, kteří přicházejí na trh práce, dostávají také práci načerno a tím vylučují Romy. Protože Ukrajincům se dá zaplatit ještě méně. Taková je atmosféra. Je to konkrétní osobní ohrožení, že ti lidé přijdou o živobytí.“

Je to skutečně tak, že podané ruce majority i romské komunity se navzájem často míjejí, přes veškerou dobrou vůli? A co by podle Richarda Samka v rámci oné „podané ruky“ mohlo fungovat spolehlivě?

„Stačí málo. Ve chvíli, když se něco stane, měl by veřejně vystoupit Rom z toho místa, kde se stal ten problém, někdo, kdo má nějakou autoritu u místních lidí. A vedle něj starosta a policista. To stačí. To je úplně první krok k tomu, aby se situace uklidnila. A všichni ti ,tři královéʼ by společně vystoupili a řekli: Za mě to je tak a tak. A tímhle nastartujete právě to, že si všichni řeknou: Dobrý, tak přece tu nebudeme dělat blbosti.“

Kdo dal Richardu Samkovi před mnoha lety šanci, aby začal pracovat v České televizi? Co si vzájemně řekli s Milošem Zemanem a Tomio Okamurou? A proč si nikdo ze tří protagonistů tohoto vydání našeho podcastu nemyslí, že je česká společnost rasistická?

Poslechněte si další vydání podcastu Dobrovský & Šídlo v přehrávači v úvodu článku.